Slovinsko podzim 2009 - podle Přebrala

Autor: Přebral
Rubrika: Expedice
Toto je vylíčení událostí, které se odehrály na podzimní Expedici Kras ve Slovinsku. V řadě detailů nejspíš není zrovna přesné a vyčerpávající, ale pokud to někomu nestačí, má holt smůlu a moh to všechno vidět na vlastní oči, kdyby jel taky. Na druhu stranu je ale samozřejmě třeba, aby i ti, kdo nejeli, viděli, jak jsme dobří, takže budu brát mírné ohledy i na externí čtenáře a začnu představením oblasti a účastníků.
Oblast se zove Kras a je to ten Kras, po kterém se jmenují všechny ostatní Krasy na světě. Nachází se na jihozápadě Slovinska, kde tvrdé tetínské expediční jádro už deset let prochází, zaměřuje a mapuje nejen krasové jevy, ale i různé podzemní objekty vyražené pro vojenské účely za 1. světové války. Tetínské působiště je v okolí vesnice Temnice, kde se podařilo navázat čilou družbu s místním speleoklubem. Krajina je tu víceméně rovinatá, ale zbrázděná spoustou závrtů, prostě typická krasová planina, která se na severním okraji zvedá do kopců a na jižní straně prudce klesá do údolí u Brestovice a pak k Benátskému zálivu. V okolí zdejších vesnic se pěstuje víno a chová něco dobytka na pršut, většina terénu je ale pokrytá sítí starých kamenných zídek a zarostlá křovím, přes které si to občas křižuje nějaký ten zákop. Na systémy zákopů navazují úkrytové kaverny a další stanoviště rakousko-uherské armády, které se občas podařilo probourat i do jeskyní – a některé z nich i dále upravovala. Ty největší přístupné přírodní jeskyně jsou převážně vertikální propasti, menší a horizontální jeskyně se tu vyskytují taky a vůbec jich není málo, ale jsou často dost zasedimentované a rozměry blízké všelijakým těm dírám, co se dají najít kolem Berounky.

Účastníci se obměňují, tvrdé jádro tvoří Uzel, Cimbál a Roman Živor, ale Roman letos nejel, tak ho tu nebudu pomlouvat.

Uzel je expediční kápo. Jako zasloužilý otec čtyř dětí umí spoustu věcí, a jednou z těch, které umí nejlépe, je rozdávání úkolů. Taky rád brzo ráno zvesela vstává, což je podle jeho přesvědčení rovněž kladná vlastnost, i když u ostatních panují v tomto směru větší či menší pochyby. Krom toho je i jedním ze styčných důstojníků pro styk se Slovinci a povětšinou se ještě ujímá role polního kuchaře. Prostě renesanční člověk.

Cimbál je Uzlovým prvním důstojníkem, tichým hlasem, který upřesňuje Uzlova rozhodnutí s ohledem na okolnosti, o nichž nebyl Uzel zpraven. Má za sebou divoké mládí, v němž se svými bohatýrskými skutky pevně zapsal do paměti a srdcí Slovinců. Tyhle historky tady ale radši reprodukovat nebudu, protože jsem u nich nebyl a znám lépe jen Cimbála-ženáče, který je prý novým a lepším člověkem. Uzel s Cimbálem tvoří dvojici srovnatelnou s Wallacem a Gromitem.

Martin Majer je prvním ze tří Martinů, kteří se tu letos vyskytli, a uznávaným podzemním fotografem, který si své první ostruhy vydobyl v Surikatově Popovickém montanistickém superklubu jako kýblovač žab. Martin Majer byl letos ve Slovinsku poprvé, ale už teď doufáme, že nikoli naposledy.

Martin z Vratíkova byl letos jediným zástupcem jinak takřka nezastupitelné vratíkovské sekce, která se odvážné pouští tam, kam se ještě nikdo nevydal, rozbíjí tam skály a činí velké objevy. Je to vysoký muž pevné postavy, silných rukou, jasné mysli a procítěného „pičo!“

Martin z Hranic je taky z Moravy, konkrétně z 6-23 Aragonit. Hranice, to je tam, co mají tu propast, jejíhož dna se nelze dobádati. Martinova osobnost je podobně hluboká, kromě jeskyňaření například působí jako felčar-laborant, a to jak v terénu, tak i v občanském životě, vyzná se v rostlinách a biologii obecně a rozhodně není urážkou nazvat ho intelektuálem. A nejen proto, že nosí brýle.

Alena se zaobývá geologií a studovala tuhle váženou vědu i na univerzitě v Ljublaně, což její expediční kvalifikaci znásobuje přímo exponenciálně. O její výjimečnosti svědčí i to, že jsem letos dokonce ani jednou neslyšel Uzla tvrdit, že ženy nemají na akci co dělat, a že krasový výzkum rozhodně není rodinnou dovolenou, jak bývá jeho zvykem, a to navzdory tomu, že Alena měla s sebou muže a syna.

Míša je tím synem. Rád bafá na lidi a vyskytuje se.

Kuba je tím mužem. Je všestranným kutnohorským jeskyňářem, píseckým lezcem a posázavským rejdařem. Letošní expedice mu rovněž dovolila nastartovat slibnou kariéru ve fotomodelingu.

Slovinci jsou důležití, ale pořád si je trochu pletu, je jich ostatně hodně. Každopádně jim ale patří velký dík.

Přebral píše tenhle deníček. Tím pádem se o mně asi postupně dozvíte víc, než by bylo milo, a nemusím se tu teď moc představovat. Snad bych jenom dodal, že ve Slovinsku jsem letos počtvrté.

23. řijna 2009
Předvečer velké výpravy


Expedice vlastně začíná už dlouho předtím, než skutečně začne. Je potřeba všechno rozplánovat, nakoupit, vymyslet dary pro Slovince, ujasnit si, kdo pojede a provést spoustu dalších důležitých příprav. Obvykle je provádí Uzel, který se průběžné ozvývá e-mailem a telefonem a chce po mně, abych připravil vyzitky, pokusil se obstarat logo na dárkové diáře, koupil dálniční známku a vůbec.
Tahle fáze je ale každý rok víceméně stejná, tak rovnou přejdu ke chvíli, kdy v pátek po práci stojím s batohem, foťákem a malým batůžkem s elektronikou na nástupišti v Braníce a čekám, až přijede vlak, který mne dopraví do malé podbrdské vísky, kde se nachází Uzlovo rodinné sídlo. Tam je už všechno připraveno k rannímu odjezdu, a jen co přijedu, tak mne Uzel uvítá na zápraží, pohostí rohlíkem se sýrem a pošle kreslit žluté kroužky do map. Sám zatím pilně snáší zavazadla k automobilu a vyhlíží Martina Majera, který se blíží od Berouna. Když se Martin konečně ukáže, začneme cpát batohy, tašky, přepravky s jídlem a Cimbálovy sklenice se zavařeným květákem do zadního kufru Uzlovy Dacie Logan. Nemůže se to tam v žádném případě vejít, ale nakonec se to tam vejde.
Pro dnešek máme hotovo. Uzel nám popřeje dobrou noc a dovolí nám jít taky spát, jen co mu v obýváku pověsíme lustr.


24. října 2009
Cesta do Slovinska


Ráno vstáváme v nechutnou ranní hodinu, asi v pět třicet nebo tak nějak. Ploužíme se po Uzlově domě, donakládáme spacáky do auta, snídáme zelňačku a chystáme se k odjezdu. Kupodivu nám to ale jde nějak pomalu. Uzel alespoň ještě stihne probudit a zaúkolovat děti. Já jsem jmenován navigátorem, usedám tedy s mapou na přední sedadlo a usínám.
Nedaleko za Příbramí se zamotáváme do tenkých silniček v kopcovitém kraji podél Vltavy, namísto toho, abychom jeli rovnou na jih, totiž musíme ještě v jakési bezejmenné obci ztracené mezi lesy vyzvednout Cimbála, který se tu skrývá mezi ženami jako Achilles před válkou trojskou. Je to takový ten rustikální kraj, kde jsou silniční cedule ještě z šedesátých let, kde přes silnici běhají srny, které se vůbec nebojí aut a kde na dvorku statku rodiny Cimbálovy ženy Hanky stojí nad neckami několik rusikálních strýců a pilně se věnují čerstvě poraženému praseti. Být Miloš Doležal, napsal bych tu něco jako:

Z necek se kouří
pašík jako loni dokonal
za oknem snídá Cimbál
na silnici
mlhy přes vymletiny.

„Cimbále, jak to, že ještě snídáš?!“
řekl mu Uzel
nad mrtvým prasetem.


„Protože jste mě neprozvonili, když jste vyráželi,“ zašklebí se Cimbál, naložíme ho do vozu a jedeme dál. Tentokrát nemusíme na nikoho dalšího čekat a ani nekupujeme v Českých Budějovicích gril, takže jsme zakrátko na státní hranici a i další cesta na jih probíhá poměrně poklidně, až na menší silniční zácpu v Linci. Někde v Alpách se ukazuje, že Uzel nezná glokvu, čímž zabijeme asi 40 kilometrů, o rozptýlení se nám rovněž stará podzim, který se na nebi vybarvil do modra a na zemi je taky zvlášť pestrý. Jižně od hor jako by dokonce bylo o měsíc dřív.
Na Kras tentokrát nevyjíždíme od Gorice, ale až scénickou cestou serpentinami z jižní strany. Parkujeme u jeskyňářské základny a infocentra v Temnici, ze tří expedičních aut jsme tu první. Slovinci jsou tu teda dřív, ale ti se nepočítají, protože jsou tu doma.
Oproti místnosti nad bývalou trgovinou paní Mirky pod kostelními zvony, na kterou jsem zvyklý, je současné bydlení luxusnější. Obýváme první patro bývalé školy, nedávno rekonstruované, je tu topení, matrace, stůl, záchody, občas internet, co víc si přát. V suterénu infocentra je pak zase klubová místnost Jamarskeho klubu Temnica, kde se nachází i malá výstavka věnovaná první světové válce a hlavně kuchyně. Zabydlujeme lednici a večeříme za družného hovoru se Slovinci. Poté, co dořešíme, jak že je to s tím zimním časem, aby nás náhodou někdo příliš brzo ráno nevzbudil, můžeme už jít spát.
A tak jdeme spát.

25. října 2009
Výletní den


Výletní dny bývají většinou ve středu, letos ale jeden připadne už na neděli. Máme totiž slíbenou exkurzi do mramorového lomu u Lipice, kde se jinak v týdnu těží. Ráno je na výlet jako dělané, po tmavomodré obloze se pomalu posouvají bílé trhance mraků, Slunce svítí, svahy hrají všelijakými odstíny žluté, červené a zelené. Prostě epesní kýč.
Mramorový lom u Lipice je taktéž epesní, takový menší bratříček slavné a monumentální Carrary. Základ tvoří klasická jáma s etážemi, na jejím dně ale ústí asi patnáct metrů vysoké podzemní komory vzniklé postupným vyřezáváním mramorových kvádrů. Není to žádný labyrint, všude se dá chodit za denního světla pronikajícícho zvenku, ale každopádně je to velice fotogenické, nic takového doma nemáme, alespoň ne v tomhle druhu kamene a s ohledem na charakteristický způsob těžby – co do rozměrů by s tím mohla soupeřit třeba Nevřeň nebo některé břidlicové doly.
Návštěvou lomu výlet ale nekončí. Pokračujeme o kousek dál ke Škocjanským jamám, jedné z prvořadých slovinských turistických destinací přinejmenším od doby bronzové. Jádro národního parku tu tvoří několik gigantických starobylých propadů, kterými protéká ponorná řeka Reka a které plynule přecházejí v gigantické podzemní sály. Je to velké, je to ohromující, je to ale i mírně demotivující, protože šance, že se k něčemu takovému někdy Smrťák prokope v Tetínských propástkách není příliš velká. S mírnou jamarskou protekcí si tu projdeme dvě různé trasy a přemítáme, jaká je to je škoda, že tu není Surikata, který by jistě dokázal celou tu šíří hlubinných prostor nasvítit a navrch tu incenovat střetnutí Gandalfa s balrogem na můstku v Khazad-Dûm, přičemž balrog by měl na hlavě kachnu. Kromě jeskyní jsou ve Škocjanu ještě dvě kapesní muzea, jedno je etnografické a je věnováno životu zdejšího zemědělského obyvatelstva, druhé je takové smíšené a nachází se v něm různé kameny, fotografie zvířectva a ve sklepě archeologická expozice.
Po celou dobu taky spekulujeme, jestli zajet ještě do nějaké další jamy, kam jsme zváni, a kam se leze třicet metrů po kramlích, a daří se nám zvažovat různá pro a proti, dokud nesedíme bezpečně v pizzerii. Nabízejí tu i různé mírně exotické pokrmy, Martin Majer si dává žabí stehýnka (a až ke konci zjišťuje, proč mají vlastně takový vidlicovitý tvar, a že jsou to vlastně –pardon my French- žabí prdele). Mírně nás zaráží koňské a hříběcí bifteky v menu, ale holt se asi každý kůň z nedalekého chovu nekvalifikuje na pravého lipicána.
Po návratu na základnu následuje tradiční, byť nepříliš intenzivní družba se Slovinci. Nejvíc a nejdéle druží Uzel, jehož procítěné provedení písně „Co jste hasiči, co jste dělali“ o půlnoci ve sprše, jakož i hovor se stěnou místnosti o tom, jak je tu krásně, mi znějí v uších dodnes.

26. října 2009
Focení kolem Temnice


Nadpis nelže. Opravdu jsem dneska fotili kolem Temnice. Teda, Uzel s Cimbálem a Martiny z Vratíkova a Hranic něco domapovávali a ověřovali v křovinách při Kostanjevici, Alena s Míšou zase na den odjeli, ale zbytek týmu – tedy já, MartinM a Kuba, skutečně fotil.
Ponejprv jsme zašli do Muničáku alias Municijske jamy, což je jeskyně zadaptovaná rakousko-uherskou armádou na muniční sklad (vlastně jsou ty díry dvě, říká se jim taky Pečina pri jamah a Temniška kaverna). Má to asi 130 metrů a kolem kdysi vedla i polní drážka. Z vnitřního vybavení muničáku toho moc nezůstalo (vlastně vůbec nic) a vchod trochu blokuje skládka, ale je to jeden z větších choďáků v okolí, který taky nabízí dost příležitostí ke slikání. Slikali jsme hlavně Kubu, který se velice rychle vypracoval a snadno ovládl umění nehnutého pózování před mlhovkami.
Z Muničáku jsme se přesunuli na druhou stranu silnice, kde jsme věnovali čtvrthodinu pozorování trpaslíků žijících v seně a pak asi půl hodinky svačině. Další dírou na programu byla Krompirjeva jama. Narozdíl od složitého muničáku, který jsem se ani nepokoušel popisovat, se dá Krompirjeva jama popsat snadno. Začíná dlouhými schody, které následně ústí do kruhové prostory s umělou dírou ve stropu, kde bývala vojenská pozorovatelna. Uvnitř byla kdysi patrová konstrukce, kam se vešlo až 500 vojáků (+ 8 oficírů se sluhy). Po levé straně této prostory dnes stojí vánoční jesličky a fotí se to celé kromobyčejně blbě. Martin Majer se ale snažil, seč mohl, a nakonec z hodinového focení asi tři použitelné sliky jsou.
Na základnu jsme se vrátili překvapivě brzy. Odpočinuli jsme si tedy asi půl hodinky a rozhodli se vydat se ještě na fotoprocházku po okolí, konkrétně na vrch Svatého Ambrože. Pod kopcem je tam vojenský hřbitov s památníkem temešvárských infanteristů, na kopci pak hradiště, ruina románského kostelíka a kaverna s osmdesátimetrovou propastí. Vyšlo nám to tak akorát, zpátky jsme dorazili prakticky současně s Uzlovou jednotkou.
A to už byl večer. Protože ale Uzel včera dostal vonné tyčinky, s jejichž pomocí je možné sledovat proudění vzduchu v jeskyních (finta fň zde spočívá v tom, že teplý vzduch z tyčinek jde obvykle nahoru, a jde-li teplý vzduch nahoru, je to nadějné!), vydal se teď, zatímco to píšu, s pár pomocníky na průzkum slavné Uzlovy jamy. Jeli s ním převážně lidi, kteří tenhle legendární systém ještě neznají.
Martin Majer se například ptal, jestli mu stačí vzít si s sebou na focení dvě světla.
Ho, ho, ho.


27. října 2009
Focení kolem Kostanjevice a Vojščice


Další jasné krasové ráno, jeden by ani neřek, že v Praze nedlouho před odjezdem sněžilo. Tentokrát s sebou s Martinem Majerem máme místo Kuby Martina z Hranic, ale cíl mise je stejný – fotit různé díry v okolí. Uzel nás v předvečer tohoto dne důkladně instruoval, některé jeho rady jsem ale odvážně pominul, třeba mapu jsem si do foťáku vůbec nenahrál, tak doufám, že z toho nebude nějaká ošklivá polízanice. Další dvě auta jedou někam domapovávat.
První na řadě je vzorová kaverna hauptmanna Minarika mezi Novelem a Kostanjevicí. Fotí se snadno, je to – stejně jako ostatní běžné kaverny – prostě chodba alkazarských rozměrů se dvěma bočními zalomenými vstupy. Tahle se teda ještě vyznačuje tím, že jsou tu patrné základy postelí a že je nad vchodem pamětní deska. Když máme naslikáno a nasbíráno něco kostanů, jedeme dál.
Druhá je nějaká kaverna v křoví za Kostanjevicí, o níž mi Uzel řekl jen to, že je nádherná a že je tam nějaká propast, do které se musí slanit či co. Propast tam skutečně je a skutečně do ní musí aspoň někdo kvůli nasvícení fotek slanit. Není to jednoduché, protože Uzel opominul dodat, že díra není vystrojená a navíc u ní není pořádně kde chytit lano, nemluvě o aspoň třech ostrých hranách, přes které musí procházet. Cvak, cvak, slike. Propast fotí Martin Majer, na laně visí Martin z Hranic, já si nasvěcuju cvrčky, jak odhazují svlečky.
Třetí díra se nachází kus cesty odtud podzimní krasovou mačií, je to jeskyně s malým bočním vchodem, která je tvořená jednou velkou komorou s výzdobou. Komora je tak mělko uložená, že to vypadá, jako by se její vršek snad nacházel dva metry nad úrovní venkovního terénu. Netuším, jak je to možné, ale radši tam nedupeme. I tak je to tam nebezpečné, při sestupu na dno komory například hodím tak ukázkovou držku zakončenou parakotoulem, že se mne Martin Majer ještě dvacet minut poté ptá, jestli mne jako něco náhodou nebolí, a že by možná jako mělo bolet.
Čtvrté zastavení není v díře, ale u vodárny u Vojšcice, odkud chce mít Uzel vyfocenou Kostanjevici, aby si ji mohl dát na obal dévédéčka se zprávou, z čehož prý pak bude mnoho radosti. Obědváme a rozmýšlíme, kam dál.
Páté zastavení je u kostela ve Vojšcici. Napřed chvíli hledáme kavernu s bývalou vojenskou nemocnicí pro vojáky postižené chřipkou, ale nemůžeme ji najít, tak se vydáváme ke hřbitovu, pod kterým se nachází menší labyrint bývalého rakouského postavení. Ale ani tady nám mocnosti podzemní nepřejí, u vchodu totiž někdo staví márnici a nedá se tam ani pořádně zaparkovat. Jedeme tedy dál a nakonec si Martin z Hranic vzpomene, kde že by mohla být ta nemocniční kaverna, tak u ní zastavíme a kouknem tam. Dneska ji využívá nějaký sportovní klub, a to tak, že tam má sud od piva a dva demižony. Jinak to tam moc fotogenické není, takže ani nevytahujem stativy.
Šestým a v podstatě posledním pracovním zastavením je kaverna u silnice mezi Vojščicí a Kostanjevicí, kde jsou malebné betonové schody a propástka s dělostřeleckým granátem. Tady už je to s focením lepší, jinak se ale nic zásadního neděje.
Sedmé zastavení je tudíž už na základně. Protože je ještě brzy, seberem se a jdem ke dvěma nedalekým jeskyním využívaným kdysi rakousko-uherskou armádou – Klobasje a Lojzově jamě. Kolem stále zuří krásný barevný podzim, takže nás nakonec ani tolik netrápí, že jsme asi odbočili dřív a musíme to krosit přes škrapová pole a hustolesíky až k oblíbené silnici pod Svatým Ambrožem, aniž bychom spatřili jedinou z těch dvou jam.
To je asi všecko.

28. října 2009
Kovačeva jama


Ráno mne budí nějaká čtyřnohá hnědá obluda s uslintanou mordou a krajně vlezlou povahou nájemného čmuchala, která mi na poličce provádí domovní prohlídku a sedá mi drze svými nemytými kýtami na polštář. Našel ji Míša kdesi na ulici a tvrdí, že je to roztomilé štěňátko, které občas jenom trošku kouše. Zchmuřeně vstávám a odkudsi odspoda už haleká Uzel, že mi stydne ranní gulášovka. Mor do toho.
Naše fotodružstvo dneska sestává ze mne, Martina Majera, Kuby, Aleny a Míši. Máme objet pár jeskyň na sever od Vojščice a (pozor, důležitý) vyfotit tam zase něco obrázků, které chce Uzel vytisknout výhledově na kalendář a darovat Slovincům. Na řadě je tedy Kovačeva jama, což je mírně klesající choďák dlouhý asi 400 metrů, ve kterém jsou dva pětimetrové stupně slezitelné i bez lana. Vyřídíme to celkem dobře a snadno, byť se přitom trochu zprasíme.
Pokračujeme k nedaleké Ruské jamě alias „to snadno najdete, je tam u silnice strom a na tom stromě je kámen“. Dál nevím, jak bych to řekl, tak to řeknu po vratíkovsku:
„Piča kámen!“
Marné hledání zakončíme dramatickým terénním přejezdem k těm dvěma dírám, které jsme nenašli minule – Lojzove jame a Klobasje jame. Tentokrát je najdeme, protože stačí trefit tu správnou polňačku, na které už je turistické značení.
Lojzova jama je propast, která byla za války přepažena příčkami a bylo tu tak vybudováno útočiště pro přibližně tisíc vojáků. Výstavbu koordinoval zdejší legendární C. a K. armádní jeskyňář Alois Peter Bock, po kterém je i pojmenována. Škoda, že jí Slovinci radši neříkají Peter Bockova jáma, bylo by to jedním vrzem i ku poctě krasového děda, který se zasloužil o odvození Českého krasu od Krasu zdejšího. Na dno Lojzovy jamy se nedá bez lana, ale do jejích stěn vedou dvě štoly, nad jednou z nich je dokonce i pamětní deska upomínající na autory úprav. Poblíž je ještě slepá kavernovitá štola s jezírkem, možná studánka.
Klobasja jama se nachází o kousek dál, je taky upravená na úkryt pro vojsko, ale narozdíl od Lojzovy je převážné horizontální a ukrývaly se tu krom vojska i uzeniny. Je tu zamčeno, klíče mají jamari v Temnici, ale tam už se nám pro ně jet nechce, tak se vyžlata Kuba a Míša proplazí dovnitř a projdou si to tam, přičemž obejví jakýsi tajemný skalní oltář s prokletou čelovkou obklopenou kostmi. Od Klobasje jamy se už vracíme na základnu, MartinM, Kuba a Alena jedou kupovat víno, já si zatím postahuju fotky a napíšu kus tohohle deníčku.
O něco později dorážejí další dva Martinové a proklínají Uzla. Že prý se spustili do propasti, o které jim řekl, že má deset metrů, a ukázalo se, že se v ní z padesátky stává lano doskočné. A ještě ho drbli o skálu, protože tam byly nějaké obtíže s tejřením.
Dochází mi, že tu pořád zminuju Uzla v nějakých negativních či směšných konotacích, ale přitom to rozhodně není špatný člověk a měl bych o něm asi napsat asi i něco hezkého.
Dobrá.
Uzel dnes v noci nechrápal.


29. října 2009
Íhá!


Dopoledne pokračujeme ve focení. Dostali jsme totiž přesnější souřadnice Ruské jamy, kterou jsme marně hledali včera, a klíče od Klobasje jamy, kterou jsme marně hledali předevčírem a našli zavřenou včera. Zdá se tedy, že dnešek by se mohl obejít bez komplikací. O jistém Martinově ranním lapsu decentně pomlčím a ani nenapíšu, o kterého Martina že to jde.
Ruska jama je jeskyně kus cesty za Kostanjevicí, s velkým sálem víceméně kruhového půdorysu se dvěma vstupy a umělou šachtou ve stropě, taky upravená za 1. světové války. Snad tu kdysi byli ruští váleční zajatci. Uděláme pár fotek, Kuba se pro obzvláštnění spustí i na laně dolů. Míša mezitím počítá kosti na dně a podle jejich počtu usuzuje, které že zvíře to tu bídně zdechlo. Tuším, že jsme se nakonec dopočítali k žirafě.
Po svačině jsme přejeli ke Klobasje jame, odemkli, zahamťchali v blátě a taky udělali fotku. Čistého času asi 20 minut, zlepšujem se.
Na odpoledne byla naplánována cesta do Divaške jamy, což je 700 metrů dlouhá jeskyně s bohatou krápníkovou výzdobou a vysokými sály, která je zpřístupněná pro turisty. My tam ale byli samostatně se slovinskými jeskyňáři. Hlavním bodem podvečerního programu byla ale opět restaurace Orient Express v Divače, kde mají ty bifteky (nejen) z koní, takže exkurzi bylo třeba naplánovat tak, aby tam koninychtiví Martin Majer a Cimbál dorazili dřív, než půjde kuchař domů. Divašku jamu jsem tudíž spíš jenom tak proběhli, delší focení stejně nebylo možné, protože je obrovská a bylo by s tím štelování do půlnoci. Prostě jeskyně velká jak katedrála, nuda, nuda, šeď, šeď, jenom mezi Alkazarem a Berounem jich máme doma tak deset, dvacet. To biftek z kance je biftek z kance...
Cestou zpátky si v autě vesele vyprávíme o Surikatovi, Pažoutovi, panu Poppovi a dalších hrdinech dnešní doby.

30. října 2009
Ranní ptáče dál doskáče


„Dobré ráno, holátka, máme krásný nový den, jedeme do Gorice nakupovat dobroty, to se vám bude líbit!“ prozpěvuje si sotto voce Uzel a protancovává tam a zpátky noclehárnou. Je šest hodin a za oknem se rodí krásný nový krasový den.
„Do Gorice? No dobře,“ souhlasí Cimbál. Už to, že tento mlčenlivý patron užil více než dvou slov značí, že se opravdu nemůže dočkat.
„Skvěle! Koupím si tam nějaké zdejší chutné krajové jídlo,“ raduje se Martin Majer, „hříbátko bylo včera tuze dobré, ale člověk ho nemůže jíst pořád!“
„Snad tam budou mít krytky od fotoaparátů,“ přemýšlí těkavě neurotický Přebral, „včera mi jedna spadla do bezedné pukliny! Ale jistě budou, je to veliké město!“
„Výborně. Konečně dobrý program, Uzle. Hlavně, že tam budeme už takhle brzo a vyhneme se polednímu návalu,“ usmívá se vždy praktický Martin z Hranic.
„Pičo!“ zavýskne si Martin z Vratíkova rozverně.
Protahujeme se, nasedáme do auta a s východem Slunce v zádech sjíždíme po malebných klikatých silničkách vstříc usměvavým tvářím gorických prodavaček, pršutu, vínu, ljutenici a námazu, čokoládě a cocktě, prostě vstříc civilizaci!

Je sedm třicet. Na parkovišti není nikdo kromě zasmušilého metaře.
A šesti tydýtů ve dvou autech.
Kolem se prožene oblak prachu hnaný syrovým, studeným větrem.
„Cimbále, ty ses nepodíval, kdy otvírají?!“ kroutí Uzel nechápavě hlavou.
„Říkals, že otevírají v sedm,“ odtuší Cimbál.
„V devět otevírají,“ všimne si světaznalý Martin.
„Pičo! A pak že ranní ptáče!“

Na Kras se stihneme vrátit s nákupy tak akorát někdy před jedenáctou, v Novelu nám Alena volá, zdali jsme v pořádku. Nevím, co odpovědět. Trochu si přebalíme a Uzel nám rozdá úkoly pro dnešek – s focením to prozatím stačilo, ale je třeba projít kolem pár nedostatečně zmapovaných děr, zrevidovat náčrty a dopsat do nich azimuty. Obdržíme tedy s Martinem Majerem buzolu a nějaké ty podklady a chystáme se na cestu. Nakonec nás ale Uzel s Cimbálem zavezou někam úplně jinam, že prý je třeba napřed dohledat Brezno pod Novelem 3, což je nějaká neznámá propast, od které jsme teď dostali souřadnice. Brodíme se tedy nepřehlednou mačií, vpředu s Uzlem třímajícím GPSku jako monstranci, a nakonec zjišťujeme, že na tom místě jsou díry dokonce dvě a obě už máme evidované.
Po tomhle krátkém zdržení poobědváme u populárního pomníku osmi borcev při silnici u Vojščice a rozcházíme se. Uzel s Cimbálem jedou již poněkolikáté revidovat velitelské stanoviště na nedalekém kopci (což je soustava takových divných děr, co nikam nevedou a jsou tak blízko u sebe, že se blbě zaměřují), my s Martinem si jdeme po svých lokalitách a k tomu ještě chvíli fotíme v podzemní nemocnici u Vojščice, protože tam část členů expedice nedávno kalila se Slovinci a dosáhla vyklizení prostor jakož i zjistila, že dlaždice jsou tam originální, prvoválečné, a tudíž ta nic-moc díra asi za vyfocení stojí.
Zpátky do Temnice se vracíme pěšky, protože štábní vozidlo se kdesi zdrželo a na dotaz, jak dlouho máme zewlit na autobusové zastávce, se nám dostalo z velitelství jen prázdné esemesky (tentokrát se to naštěstí obešlo bez přejíždění ptáků vlakem a píseň obehraná zní akorát z pojízdné trgoviny s rybami).
Večer povečeříme chutný Uzlův smažený hermelín a pak se na základně promítá, Slovinci mají nějaké fotky z Elbrusu a Martin z Hranic zase video o Namaku. Následuje decentní mejdan (To je něco jako večeře, ale jsou tam slovinské ženy – „A copak dělá tvůj manžel, lepá děvo? – Moj mož je karatista!“) .

31. října 2009
Památka zesnulých (Italů)


Na poslední den se toho musí hodně stihnout. Dělíme se tedy do tří družstev, která jsou ale tentokrát mírně promíchaná – já jedu s Uzlem a Cimbálem po různých dodělávkách, Alena s Kubou a Míšou taky, ale jinam, a všichni tři Martinové jdou slaňovat do propasti, na jejímž dně mají prý mimo jiné být tři Italové zabití za 2. světové války partyzány.
Náš program začíná pojížděním po Krasu kolem Vojščice, kde nejprve hledáme v křovinách jednu propast, kterou je třeba z okraje vyfotit. Najdeme ji, ale nejde to moc dobře, protože ústí je silně zarostlé. Odtamtud se přesunujeme do velké kaverny trochu blíž ke vsi, kde Uzel s Cimbálem sehraně dodělávají chybějící mapu. Jíst jedem na kraj krasové planiny, odkud plánujeme sjet dolů do Brestovice.
Jsou pro to pádné důvody. Nahoře na Krasu je většina jeskyní vertikální, ale dá se čekat, že ve svazích by mohly být nějaké horizontální díry, kterými by třeba mohla občas vytékat voda a které by prostě mohly být nadějné z hlediska výskytu větších systémů. Víme třeba, že když na Krasu silně prší, ústí některých propastí dole u Brestovice chrlí vodu. Uzel chce pro začátek tuhle hranu Krasu taky vyfotit odspoda, aby byly nějaké ty ilustrační snímky k budoucím článkům.
Dolů jedeme dramaticky zatočenou lesní cestou, Dacie se ale mačií prodírá celkem zdatně (i když terén je tu, pravda, lehčí, než na jaký je zvyklé třeba letos nepřítomné Čendovo Iveco). V údolí se rozhodujeme vyjet k italské hranici na protější vrch zvaný Hermada, místo urputných bojů z 1. světové války, kde bývali Čechové statní junáci (byť pod vlajkou s dvouhlavým orlem), abychom odtamtud Kras vyfotili. Cesta je opět drsná a klikatá, ale Logan znovu ukazuje, že umí vystrčit drápy. Jediný problém je, že cesta obejde všechny výhledy a zavede nás až za italskou hranici. Ptáme se kolemjdoucího italského turisty, kudy kam, a ten nám doporučí jet raději zpátky, protože jezditi po lesních cestách jest přísně zapovězeno. Slovům „police - big trouble“ a „very much money“ porozumí i Uzel nevládnoucí angličtinou, takže to otáčíme a jedeme za Ivanem Jančarem do jedné vísky poblíž Komnu.
Jsme tam v jeho zahradním templu uvítáni koňakem a bonsajemi, Uzel dokonce dostane didgeridoo, a dostane se nám i komentované procházky po okolních nadějných lokalitách. Zlatým hřebem programu je podzemní pískovna velikosti asi půlky Indiánky, která je ovšem vyhloubená ve ztvrdlém písčitém sedimentu rovnou uvnitř krasové jeskyně. Těžívalo se tam před 1. světovou válkou, písek se zřejmě –podobně jako u nás třeba na Proseku- používal na štuky kolem oken. Zatímco já se rozplývám nad tímto divem, barbarští kalciťáci nezávazně uvažují o tom, jak nejlíp tu jeskyni vykopat.
Vracíme se temnou nocí, s krátkou zastávkou na doplnění náčrtu jedné kaverny ve Vojščici. Na základně jsme překvapivě první, nicméně začas se ukazuje, že Martinové jsou nakonec taky všichni a řady umrlců v propasti nerozmnožili.
Přípravy k odjezdu plynou ta nějak plynule, úklid necháváme na ráno.


1. listopadu 2009
Cesta zpátky


4:30 je nelidský čas na vstávání.
Jak si tak pamatuju z mátožného poklimbávání v autě, vyjeli jsme někdy kolem šesté po krátkém úklidu. Uzel byl veselý a povídavý, Cimbál navigoval, Martin Majer držel didgeridoo, aby při prudším brzdění nepropíchlo Cimbála.
Taky si pamatuju sluncem vymalované Alpy a něco horské mlhy.
A hnusnou bílou inverzní deku, do které jsme vjeli před Lincem a která se drží na nebi dodnes.
A restauraci kousek za českou hranicí.
A cestu domů z Čisovic přes Řevnice a Smíchovské nádraží.
A pak jsem dostahoval poslední fotky, hodil je na web (tad yto všechno je) a padnul za vlast.
Dobrodošli v Praze.
Živijo!

Fotky z celé expedice.

 

Průměr: 3.3 (hlasujících: 4)
-

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".

>>>Ptáme se kolemjdoucího

Obrázek uživatele Martin Sluka

>>>Ptáme se kolemjdoucího italského turisty, kudy kam, a ten nám doporučí jet raději zpátky, protože jezditi po lesních cestách jest přísně zapovězeno. Slovům „police - big trouble“ a „very much money“<<<

Jak vidět, zelená blbost se neodvratně rozšiřuje. Proto se mi ve Slovinsku vždycky tak líbí. Tam ještě zatím nedorazila.

 

No, s tou zelenou blbostí

Obrázek uživatele Přebral

No, s tou zelenou blbostí bych byl opatrný, on ten pán neříkal, PROČ se po té cestě nesmí jezdit - a klidně tam nějaký rozumný důvod být mohl. Stejně tak třeba mohla být na pozemku majitele, který si z nějakého důvodu nepřeje, aby se tam jezdilo (nejen státní lesy, ale třeba i obec, honitba, soukromá osoba). Pak by si tam ale samozřejmě mél dát ceduli. Pokud to bereš takhle generálně, tak "zelená blbost" už do Slovinska dávno pronikla, protože minule, když si kousek od Vojščice Vratíkováci s Čendou na poli naložili do auta nějaký škrap, taky u nich zastavil Slovinec a řekl jim, ať ho laskavě vrátí tam, kde ho ukradli, a že se takto slušný hoch v přírodě nechová.

 

Navíc, třeba se tam může a jenom se tomu pánovi nelíbilo, že si mastňáci jezděj do lesa autem, tak je prostě postrašil :-)

(a pokud vím, tak třeba co

Obrázek uživatele Přebral
(a pokud vím, tak třeba co se týče vstupu do národních parků a nocování ve volné přírodě, tak je Slovinsko z pohledu českého vandráka přímo hrozitánsky "zeleně blbé")

Tak to jezdíme do úplně

Obrázek uživatele Martin Sluka

Tak to jezdíme do úplně jiného Slovinska. Nevím co je zeleného na tom, když domorodec nechce aby si někdo jen tak odvážel škrap. Jeho předkové jich dost rozbili na pálení vápna. :-) S Triglavským národním parkem žádné špatné zkušenosti nemám. Vejdou se tam tůristi, lyžaři i s vleky a volným lyžováním a běžkařením, kolaři, jeskyňáři, paraglajdisti, vodáci, horolezci, blázniví adrenaliňáci, zvěř, ptáci, kytky, stromy, ryby, brouci, atp. Za ty leta jsem tam žádného zelenáče neviděl ani nepotkal. Také je pravdou, že tam žádný bordel není, lidi si to hlídají sami. Pod Mangrt se stále může autem, dokonce tam udělali vyhlídkový okruh. V zimě se po té siilnici sáňkuje. Na lesních cestách je sice občas závora, ale spuštěnou jsem viděl snad jednu. Když jsem někde zajel, tak mě nikdo nechtěl zatýkat, nebo zastřelit. Volné stanování je tam zakázané co tam jezdím. To ale nemá s ochranou přírody moc společného :-)

Nikdy jsem tam nepotkal ozbrojené šílence prosazující návrat k původnímu stavu (???) za každou cenu a nikdy jinak jak je zvykem v těchto končinách. (Co tak opět vysadit dinosaury?)

Neznám důvod proč by policie v Itálii hlídala cestu na soukromém majetku.

 

 

 

Tyto stránky byly vytvořeny pomocí služby Jeskyňář.cz - http://www.jeskynar.cz
Creative Commons License
Na veškerý obsah, pokud není autorem příspěvku uvedno jinak, se vztahuje licence
Creative Commons Attribution-Noncommercial-Share Alike 3.0.