Slovinsko jaro 2007- podle Přebrala

Autor: Přebral
Rubrika: Expedice

Sobota 28.4.2007

Ráno vyrážíme s Romanem Živorem z Prahy. Nejprve na Tábor, kde třeba nabrati Honzase, a pak do Budějic, v nichž nás očekávají Cimbál s Hankou a zejména udatný expediční kápo Uzel. Cimbál je poněkud ospalý, v noci byl ještě v Ostravě skákat přes kůži, Uzel zase netrpělivý a už se mu nechce čekat na parkovišti u Globusu, než si nakoupíme. Znova se s nima uvidíme až u Salzburgu. Následuje záchrana píchlé Rakušanky, u níž si manuálně zručný Cimbál vydělá za výměnu pneumatiky 40 Euro a pozvání na večeři, Villach a italská hranice. Honzas, který celou noc pracoval, se láduje energetickými nápoji a stejně hladce pochrupkává vzadu v autě mezi zavazadly (zadní půlka vozidla, poněkud přetížená nákupy, znatelně zakřivuje časoprostor), já taky poklimbávám, abych netrhal partu. Díky rozespalosti se občas v italských tunelech, jejichž horní půlka je natřena nějakou tmavou barvou, podivuji, na co tu potřebovali starci kouřové patro.

U dálnice Villach-Udine stojí za zmínku opuštěná železniční trať vinoucí se údolím podél dálnice - před časem tu postavili nový koridor a stará jednokolejka se spoustou tunelů, mostů a skalních galerií pomalu zarůstá. Mohl by to někdy být zajímavý vandr, ale je to trochu z ruky.

Do Slovinska vjíždíme na poklidném přechodu v Gorici, krom pohraničníka je tu jen skupina slovinských puberťáků rozdávajících reklamní letáky na ubytování, restaurace, kasina a hambince: „Dobrodošli v raju hedonistov!"

Nahoře na Krasu to vypadá stylově jako vždycky. Měkké sluneční světlo, vesničky z bílých zděných domků, vinice, stromy a křoví. Ovšem většina těch starobyle vyhlížejících stavení je nejvýš 90 let stará, první světová válka tady vypadala trochu jinak než v českém zázemí. Ale o tom později.

Zastavujeme v Temnici u hřbitova, je čas přivítat se s místní jamárskou autoritou Videm. Pamlsky, červený teran, buráky a poměřování Vidových vnoučat s Uzlovým Františkem. V křovinách občas houká ptactvo, jinak je tu krásně ticho.

Neděle 29.4.2007

Ráno nás budí zvonkohra. Přesněji überhlučné kostelní zvony vzdálené asi 50 metrů vzdušnou čarou od volební místnosti, ve které nocujeme. Pokud si dobře vzpomínám, tak loni jsme si na ně zhruba po týdnu zvykli a neměli pocit, že nám nebe padá na hlavu. No, uvidíme.

Tohle jaro se bude hlavně mapovat podzemí, ale ještě zbývá pár úseků na stávajícím mapovém listu, které je třeba projít po povrchu. Ostatně, jaro už pokročilo a prodírat se zaklíštěnými rozbujelými travinami je činnost notně masochistní, tak ani nic jiného než podzemí nezbývá. Uzel si připravuje kladivo, zhruba se orientuje a mizí v houštinách, my ostatní ho statečně následujeme. Krom jednoho zákopu (ty nezaměřujeme), je tu celkem kulové, tak se vracíme do Temnice brzo a jedeme ještě mapovat. Los padá na „ševcovskou" kavernu a kavernu hejtmana Minarika.

Kaveren je v okolí skoro víc než jeskyní - ne, že by tu nějaké ty jame a brezna nebyly, ale podle výkladu místního geologa leželo někdy v třetihorách na zdejších vápencích asi 5km flyšů, které postupně oderodovaly a většinu jeskyň ucpaly tak důkladně, že až se tu jednou někdo pustí do kopání, má pár tisíc let co dělat. Kaverny, oproti tomu, vyrazila v rámci bojů na Sočské frontě avstro-ogrská armáda za první světové a zasedimentovat ještě nestačily. I když se místní celkem snaží jim v tom napomoci starými hrnci a škodovkami. Většinou jde o jednoduché kryty se dvěma zalomenými vchody vyražené ve skále na okraji závrtu. Někdy se ale ženistům podařilo nafárat jeskyni - a nebo to z nějakého důvodu rozjeli a vyrazili víc než obvykle - takže to může být zajímavé.


 

„Ševcovská" kaverna se vyznačuje hromadou podrážek z bot C. a K. infanterie. Druhá zmiňovaná kaverna má zase vyzděné vchody, jeden z nich ozdobený plaketou, která oznamuje, že tato díra byla „Erbaut im Mi 1917 durchMaschinengruppe III/7. Gruppe Hptm. Minarik. " Hauptmann Minarik byl zřejmě typický rakouský pedant, neboť rozměry „jeho" kaverny jsou takřka vzorové. Orientace východo-západní, chodby přesně 2 metry na šířku, v úkrytové části 4m. Hezky se to zaměřuje.

Večer obvyklá družba se Slovinci. Dozvídáme se, že Itálie se za světových válek chová jako biftek („Čím víc do nich tlučete, tím jsou nakonec větší!") a že Slovinsko má tvar slepice a Pomorie je samozřejmě to konkrétní místo, které snáší zlatá vejce. Dále pak řadu zajímavostí o Mrzlém vrchu, kam se pojede na celodenní výlet.

Pondělí 30.4.2007

Mapování pokračovalo rozsáhlou kavernou u Vojščice. Dost divnou kavernou. Nad vsí se nachází vrch Tábor, na vrchu hřbitov, u hřbitova planýrka, pod planýrkou plazivka do podzemí. Za ní je pak ukryto asi 210 metrů klikatých chodeb, které kdysi zřetelně ústily na povrch asi na pěti místech. Dostatek zábavy na skoro celý den, i když smysl tohohle zmatku nám uniká. Později se dozvídáme, že na kopci stála rakouská dělostřelecká pozorovatelna a chodby spojovaly různá stanoviště po obvodu kopce. Když se Italové pokusili o průlom, byly vchody odstřeleny, ale místní jeskyňáři jeden před časem vykopali. Podzemí prý mělo i ještě rozsáhlejší spodní patro, to se ale zatím nepodařilo odkrýt.

Navečer zbude trocha času, tak jedeme na jiný kopec zvaný Tábor, to aby byla změna. Pod ním leží vojenský hřbitov s památníkem, nahoře je pak ruina starého kostelíka a skupina kaveren. V jedné z nich ústí 110 metrů hluboká propast (krycí jméno „Ambrož", neb vrch je též nazýván Svatým Ambrožem), vrháme do ní kamení a posloucháme, jak letí, ale moc se mu dolů nechce a po ruce není žádná vhodná traverza. O koze nemluvě. Na dno propasti by měla ústit štola vyražená od úpatí vrchu a zazděná, ale nikdo neví, kde se nachází její venkovní ústí a smráká se, takže zatím nic.

Ale zní to zajímavě, podobné historky tu občas člověk zaslechne. Pár kilometrů odtud je například jiná propast se zazděnými prvoválečnými rozrážkami, za nimiž prý mají být uskladněny nepoužité plynové granáty. Kdo ví, co bude tady - Slovinci tam nelezou, protože nejsou magoři, zato srdce českého průzkumníka při představě zrezlých a stále smrtících ZHN pookřeje. Poněkud nespolehlivé zdroje udávají, že na dně Ambrože odpočívá přinejmenším německá motorka.

Večer žádné ohně na dohled. Prý se nesmí pálit, je sucho. A když Kras hoří, špatně se hasí. Začne totiž vybuchovat stará munice skrytá v travinách, sem-tam je v tom i něco chlóru, fosgenu či čeho, a to hasičům zrovna nevoní.

Nicméně když tu zrovna nelétají vzduchem střepiny, je to poklidný kraj. Například včera večer zapomněli Roman i Cimbál zamknout auta a ráno je našli na stejném místě a dokonce ani kousek nescházel. Našinec se diví, našinec závidí. A ještě o trochu víc, když zjistí, že na Krasu nejsou policajti, protože tu nemají nic na práci a měřit rychlost můžou stejně tak dobře, ba i lépe, dole u Gorice.

Ještě k těm výročním obyčejům (zkouška tento semestr, běda) - ohně tedy nezahořely, ale kolem půlnoci se stavěla májka. Dva lesní traktory, statný jamár s motorovou pilou, temničtí sousedi zapražení do lan, víno, čevabčiči, náves plná pilin. A vo tom ten folklór je.

Úterý 1.5.2007

Jde se mapírovat. Uzel, Hanka a Cimbál vyrážejí v doprovodu místních na nějaké ty kaverny, vodní nádrže a stanoviště pozorovacích balónů - většinou místa, která nebyla dosud


 

ověřena, bo se tam pásly ovce. Na naši skupinku zbývá několik kaveren nalezených v minulém roce, ale nevymapovaných. Stihneme akorát dvě, jsou to větší kousky kolem 30-40m a místy prokrasovělé. S druhou z nich se mi spojují poněkud nepříjemné vzpomínky, loni mi v ní nakapalo do foťáku a odešel displej. Zároveň je ale zajímavější, otevírá se v ní asi pětimetrová propast (než jí ženisti zaházeli kamením, byla určitě mnohem větší), jsou tam i betonové schody, zděný komínek, dělostřelecký granát a pár dalších milých drobností.

Navečer jedeme navštívit Giovanniho, jednoho z místních jamárů. Giovanni se mimo jiné vyznačuje tím, že díky své fotogenické pleši vypadá v závislosti na použitých rekvizitách jako Mussolini, Churchill, strýček Fester nebo Švejk. Bydlí na kraji vesnice na kraji Krasu, chová kozy, krávy a svou tříletou dcerku a je hrozně akční. Vydáváme se mezi meze hledat geody, následuje večerní pohoštění. Honzas hraje na kytaru, dcerka tančí, Giovanni smaží na grilu kalamáry, my ostatní se cpeme.

Cestou zpátky se stavíme na osmici ve Světu. Osmice je něco mezi oslavou a legalizovaným daňovým únikem - místní mají snad už od dob císaře pána právo několik dní v roce právo prodávat to, co si vypěstují, bez daně. Takže ve chvíli, kdy přijde ten správný čas, zdejší sedlák radostně zhubí prasata, roztočí kohoutky sudů s vínem a od rána do rána se prodává pršut, sýr a teran a taky se to všechno v hojné míře na místě konzumuje. Uzel s Cimbálem kdysi spočítali, že zámožnější zemědělec si během osmic přijde asi na 2 miliony Kč. Nakolik je tenhle odhad přesný netuším, ale když to člověk vidí, zní to docela uvěřitelně. Inu, raj hedonistov.

Středa 2.5.2007

Další mapírování. Nejprve jedna dosti složitá a přitom krátká jeskyně, která nás zdrží na několik hodin. Roman Živoř zaměřuje jak divý, já sekunduju s latí, na Honzase padla tak řečená Čendova středa a potřebuje na vzduch - včerejší teran si žádá své. Krom nás je tam jen vyplašený netopýr, Uzel a spol. o kus dál napravují Jimmyho hříchy.

Pak se přesuneme o pár závrtů a jeden ovčí plot vedle a jde se se sklonoměrem do krátké leč atypické kaverny, kterou včera našel Cimbál. Honzas definitivně rezignoval na život, vesmír a tak vůbec a regeneruje v trávě. Kaverna vyhlíží poněkud nedoražené, je vidět, jak se vojenští inžinýři snažili vyhnout šikmé vápencové plotně tvořící část stropu, ale ta je nakonec stejně zastavila v postupu. A to si dali celkem záležet, jsou tu dokonce i výklenky po trámech, které zřejmě chránily partu na porubu před kamením padajícím z krasové poruchy, což v jiných kavernách tak nějak nebývá zvykem. Jo, a ještě je tu hromada hovězích lebek, daly by se tím ozdobit skoro všechny ranče podél Kocáby a pořád by zbylo.

Když se stmívá, mrkneme rychle s Romanem do malé jeskyně s půlkou stropu a vymapujeme to. Honzas odpočívá v autě a na rameni se mu perou kocour s opicí.

Za zmínku ještě stojí změna počasí. Začalo to tím, že se místní obyvatelé ráno pustili do výstavby slavobrány před kostelem. Prý, že se za pár dní staví biskup, který v tuto dobu tradičně absolvuje sváteční „ping-pong" po Krasu. Vido nás upozorňuje, ať se připravíme na krupobití, které bývá biskupovým věrným souputníkem. Kroupy nepřijdou, ale déšť, na který zdejší kraj tak dlouho a nedočkavě čekal, ano. Biskup má asi silnou manu a působí už předem.

Čtvrtek 3.5.2007

Je volný den, čas na první výlet. Jedeme do Gorice, kde je třeba trochu nakoupit a setkat se s místním geologem, po cestě je ale řada zajímavostí. První z nich představuje nedokončená rozhledna na vrchu Cerje - zdaleka viditelná kamenobetonová věž, na které se pomalu pracuje, a kde bude jednou asi památník, restaurace a tak. Až budou peníze. Výhled pěkný, i když je zataženo, ale moc dlouho se tu nezdržíme, většina nás tu už byla.


 

Pod planinou na rovinách stojí malý kopeček, na kopečku klášter Mirensky grád s kostelem zasvěceným Panně Marii. Klášter funguje, prohlídky se nekonají, ale je tu zajímavá moderně pojatá křížová cesta a podél silnice pár (lehce zapáchajících) kaveren.

A pak už jsme v Gorici. Teda, v Nové Gorici. Stará Gorice připadla po válce Itálii a kraj na Slovinské straně hranic ztratil své přirozené správní centrum. I byla vystavena Gorice nová, betonová, a celkem se ujala. Město je živé, na tržišti dáváme rozchod a rozprchneme se po knihkupectvích a jídelnách. Knihy jsou tu, mimochodem, celkem drahé, zato samoobslužná menzoidní jídelna příjemně překvapí. Tolik Gorice.

Za Gorici ve svahu stoji hrad Kromberg, kde je jedna z poboček místního muzea. V prvním patře je vystaveno pár kousků místního výtvarného umění od gotiky po pestrobarevnou modernu, ve druhém je pak poněkud zajímavější expozice zaměřená na historii kraje v letech 1918-1947 - tedy od rozpadu rakousko-uherské monarchie přes meziválečnou dobu, kdy oblast patřila k Itálii a druhou světovou válku až po Titův nástup. Velkou část výstavy tvoří dobové dokumenty, stálo by zato umět Slovinsky a Italsky a prostudovat si to důkladně, ale i tak jeden ledacos pochytí.

Navečer se chystá grilování, tak se stavíme v Mercatoru nakoupit maso. Cestou zpět se nám Uzlovo vozidlo jako obvykle ztrácí na kruhovém objezdu, čekáme na ně nahoře na Krasu, ale nikde nikdo, až po delší době přichází zpráva, že už jsou v Temnici. Uzel se možná nemá s kruhovými objezdy rád, ale zato je zdatný v improvizaci a našel jinou cestu. Aspoň má čas sestavit gril. S grily je na tom sice podobně jako s kruhovými objezdy...

„Ale voní pěkně, ten gril. Lesem. "

„Lesem?"

„Lesem... ne, moment, to je nafta. "

...ale grilujeme.

Pátek 4.5.2007

Ráno poprchává a lepší už to nebude. Ale i tak je třeba vyrazit do pole, totiž do křoví, a věnovat se různým dodělávkám na mapových listech 24 a 25. Naše mapovací skupinka v obvyklém složení jde nejprve (a jak se posléze ukáže i nakonec) do jedné z kaveren, která nafárala několik propástek a komínů. Cesta mokrými houštinami mezi zídkami indikujícími byvší cestuje náročná, ale najdeme to celkem snadno. Vstup do kaverny se tradičně láme, pak následuje upadající chodba s ústím dvou komínopropástek a velkou dírou na konci, 4 metry hlubokou, ze které kdo tam vleze, nevyleze. Je rozhodnuto, že vymapujeme vše krom této finální propasti a vrátíme se k ní až v pondělí se špagátem a lezátky.

Zatímco Roman zaměřuje, zafixuju si lať mezi dva kameny a jdu se podívat do největší boční komínopropástky, která je komíno(propástko)vatelná a vyznačuje zachovalou a pestrou výzdobou. Protože na místě zjistím, že je to ve skutečnosti dvakrát tak dlouhé, jak to vypadalo zvenku a nebude stačit změřit to od vstupu, vystřídá mne tam Roman. Teda, na chvíli. Jak se totiž souká do otvoru, zaslechneme, jak se cosi řítí do hlavní propasti doprovázeno kletbou příliš temnou na to, abych ji zde mohl vypsat.

„Dálkoměr!"

...se vysmekl průzkumníkovi nacpanému hlavou do plazivky zpoza opasku a metelil si to kavernou až na dno.

Takže jedeme pro lano na základnu, tenhle přístroj vyrobený německou firmou Bosch v Malajsii nám už prokázal nedocenitelné služby a ještě pár dní se bez něj neobejdem. Má to jedno plus. Obědváme v teple a můžeme si číst Primorski denik. Což jsou zdejší regionální noviny. Asi velmi regionální, protože v periodiku, které má nějaké ty vyšší cíle by sotva 2/3 jedné strany zabral článek jménem  Argentinská doga napadla psička“. Psiček mimochodem přežil, byť na fotce vypadal poněkud ožvýkaně.


 

Vracíme se ke kaverně, Roman se odvážně spouští do propasti a za dramatické hudby zandává baterie do dálkoměru. Dálkoměr funguje. Děti v Malajsii odvedly dobrou práci. Dole je to složitější, než to vypadalo na první pohled, takže tam ještě tak dvě hodinky s Honzasem sedíme ve tmě a nasloucháme, jak v hlubinách šramotí mapovací robot. Venku stále prší.

Akce končí kolem čtvrté hodiny, vracíme se na základnu. Tentokrát už definitivně.

Večer tu mají poradu Slovinci, spíme ostatně na jejich základně. Plánují výlet do Čech, tak rozmýšlíme, kam je vzít.

Uzel: „A co třeba do toho železnorudnýho dolu, co má Lahoda? "

Cimbál: „ To už nemá Lahoda. A je to tam hnusný. "

Uzel: „A ten Svatej Ján a Barbora? Tam je to pěkný!"

Cimbál: „ Tam je to taky hnusný. "

Uzel: „Tak na oppidum."

Cimbál: „ Tam nic neni. Hnus. "

A tak dále.

Přichází ještě jedno pozvání do sklípku, většina mužstva se nenechá dvakrát přemlouvat a asi za dvě hodinky se vrátí lehce ovíněni a s lahvemi bílého. V noci nás budí exploze, cinkání střepů a přílivová vlna, jedno víno bylo příliš divoké.

Sobota 5.5.2007

Přijel biskup! Před kostelem se srocuje všechen lid, ministranti pobíhají se svícemi, starosta mává rukama a přemisťuje davy, mezi svátečně oděnými farníky se motá Cimbál v zabláceném overalu. Krupobití se převaluje na obzoru a není si jisto, zda už má vyrazit. Zavoní fialky, zapěje sbor, nebesa se otevřou, biskup projde do svatostánku. Už tu není nic k vidění, tak jedeme zase mapovat.

Tentokrát do skutečné jeskyně, kterou jsem našli loni. Nenápadná poloplazivka v ní přechází do velkého sálu s krápníkovou výzdobou. Jenže když se vrhnu do ústí téhle jamy, nacházím tam místo poloplazivky jen igelit, šutre a Minu. Roman potvrzuje, že fakt nejsem slepej, a tak tam tak postáváme a nadáváme na čuňata z Novela, kterým evidentně stojí zato vláčet se půl kilometru takřka nepropustným křovím, aby zasypali neškodnou a nenápadnou propástku. Když už jsou prokleti asi do třetího kolene, zjišťuje Roman, že si spletl čísla a naše jeskyně se nachazi o padesát metrů vedle.

Tentokrát tam skutečně je, tak se mapuje. Není moc co dodat, je to tam hezké, ale jinak poměrně rutina. Rozvaluji se mezi sintry a když zrovna není třeba poponášet lať, spokojeně odpočívám. Po asi dvou hodinách se vydáváme hledat podle souřadnic Sestřino brezno, 41 metrů hlubokou propast, kterou máme v evidenci od Slovinců, ale na niž jsme loni při povrchovém průzkumu nenarazili. Ani letos tam není. Jsme na správném místě, takže brezno je buď jinde (horkým kandidátem je bezejmenná propast vzdálená asi 100 metrů, kterou loni objevil Uzel), nebo nevím. Ostatně, ono je to s těmi propastmi často takové všelijaké, slovinská dokumentace totiž pochází od jakési italské výpravy, která byla placena od toho, kolik naměří metrů. A občas měli asi hluboko do kapsy, tak si trochu pomáhali.

Kolem se honí bouřka, ale nezastihne nás, sleduje biskupovu trasu. Postupujeme k zatopené kaverně hned vedle oněch klamných souřadnic a dáváme u ní oběd. Zatopená kaverna, to je vzácnost - na Krasu je občas sice trochu blátivo, ale jinak sucho. Všechna voda drenuje někam do hlubin a vyvěrá až v moři. V kaverně je, stejně jako loni, tolik vody, že nezbývá, než brodit. Vrhám se tedy odvážně polonahý do hlubin zemských a za chvíli se zklamaně vracím - v obou vstupech je hned za rohem čelba. Máme tedy dost času na zmapování jedné nedaleké „normální" kaverny. Řádil tu nějaký detektorář, celé dno je přeryté a podél stěn jsou vy skládaná zrezlá torza rozličných artefaktů, co se mu nehodily - náboje,


 

ešusy, feldflašky a tak. Do poslední z kaveren naplánovaných na dnešek a zároveň poslední kaverny oblasti 24 leze jen Roman - je poměrně malá a vstup nic moc.

Zvoní zvony. Biskup se vrací na nebesa a my do Temnice. Na základně chvíle oddechu, ve 3/4 na osm přijíždí Generál s kotlem plným fazolí.

Neděle 6.5.2007

Ráno nás budí energií překypující Uzel:

„Je ráno, sluníčko, venku je hezky, vstávat!"

„To už je osm?"

„Ne, sedm,proč?"

Jedeme na výlet na Mrzli vrh, kopec nad Tolminem, jedno z míst, kde se k sobě přiblížily rakouské a italské pozice na asi 100 metrů. A vůbec, do hor.

Takže dolů do Gorice a na sever podél vápencově zelenkavé Soci a solkanského železničního mostu (největší kamenný mostní oblouk na světě) až do Tolminu. Tam odbočíme z hlavní silnice a pokračujeme po úzké asfaltce (která záhy zůstane být asfaltkou) nad strmými srázy údolí Tolminky, do nitra Triglavského národního parku. Auto necháváme mezi samotami Polog a Javorca a už pěšky se vydáváme asi 300 metrů k dřevěnému kostelíku nahoře na Javorce.

Kostelík vystavěli za první světové války rakousko-uherští vojáci. Celý má secesní výzdobu, zvenku jsou znaky jednotlivých částí mocnářství a uvnitř zejména dřevěné desky se seznamy padlých. Zvláštní místo, asi bude čas říct konečně pár podrobností o Sočské frontě, kolem které se tu už týden ometáme.

Itálie byla zpočátku spojencem Německa a Rakousko-uherska, ale do války nevstoupila a v roce 1914 vyhlásila neutralitu. V roce 1915 se ovšem přidala na stranu Spojenců výměnou za příslib rozsáhlých územních zisků. Mezi Rakousko-uherskem a Itálií tak vznikla nová, 600km dlouhá Jihozápadní fronta. Sočská fronta byla její 90km dlouhou součástí a víceméně sledovala tok řeky. Víceméně. Většina Jihozápadní fronty procházela po hřebenech Alp a jejich předhůří a Soča nebyla výjimkou. Takže k obvyklým válečným útrapám je možné přičíst ještě drsné počasí, vysoké převýšení a laviny. Dole u moře na Krasu to bylo o něco lepší, ale zase tu panoval nedostatek vody. Obě armády se, jak bývalo zvykem, zakopaly a přeryly rozsáhlé plochy krajiny - za několika liniemi zákopů proloženými kavernami, pozorovacími stanovišti, dělostřeleckými a protiletadlovými pozicemi následovalo zázemí s kasárnami, skladišti, železničními vlečkami, lazarety, stále většími hřbitovy a tak dále. Civilní obyvatelstvo bylo dílem vystěhováno úředně, dílem uteklo samo. Vesnice poblíž fronty (včetně Temnice) byly postupně zničeny.

Prvních pár let útočila italská armáda. Během jedenácti ofenzív se jí dokonce občas podařilo zatlačit rakousko-uherské vojsko o pár kilometrů dál. Pak ale přišla dvanáctá ofenzíva u Kobaridu, tentokrát rakousko-německá (Karel I. si od Viléma II. vyžádal menší výpomoc), uváděná často jako první blitzkrieg v dějinách (mléčné zuby si tu trochu obrousil i jistý Erwin Rommel). 24.října 1917 začaly na italské pozice pršet plynové a výbušné dělostřelecké granáty, následoval rychlý pěchotní útok a 27.října se už italská obrana zhroutila a zachytila se až o poslední obrannou linii na rovněž neblaze proslulé Piavě. Byl to z vojenského hlediska asi nejúspěšnější průlom první světové války, centrálním mocnostem už ale moc nepomohl.

Podél Soči během několika válečných let nicméně zůstalo na milion potvrzených mrtvých. Uvnitř, v kostelíku, je zaznamenáno samozřejmě „jen" pár stovek ztracených jmen.

Po krátkém historickém exkursu zpět k výletu. Před kostelíkem totiž následovala porada, zda se vrátit k autům a dojet na druhou stranu hřebene, odkud můžeme na Mrzli vrh jít po vrstevnici, nebo zda být akční a vydat se tam teď a přes drsně nahuštěné vrstevnice.


 

Nakonec se shodneme, že nejsme žádné měkoty a jde se. Pomineme-li občasný zákop, je tu krajina utěšená, notně alpského rázu. Vysoké hory se sněhovými fleky, květnaté louky spasené od krav, koz a ovcí, malebné usedlosti v lehce středomořském stylu.

700 výškových metrů na sedlo pod kopcem vysupíme asi během dvou hodin a závěrečné stoupání je už jen taková třešnička na dortu. Měly by tu být i nějaké ty zajímavé kaverny, ale cestou nahoru žádné takové nepotkáváme. Shora je pěkný výhled, na severu vykukuje skalnatý vrchol 2244 metrů vysokého Krnu (i tamtudy šla fronta), na jihu a západě je údolí Soči s Tolminem, na východě pak další vrcholky Triglavského národního parku. Pěkné hory, jen na letní putování to tu asi moc není, člověk by se tu bál navečer rozdělat oheň a řada přírodních zajímavostí je za eura.

Na Mrzlém vrchu poobědváme mezi zákopy, pozorujeme bouřku, která se točí kolem, ale na nás nedosáhne, pořídíme pár sliků a jdeme zase dolů. Tentokrát se nám podaří najít zmiňované kaverny včetně jedné, v níž si maďarští vojáci vystavěli podzemní kapli, a která je dnes upravena na pietní místo. Dolů zpátky k Javorce už to jde samo, jsem tam první a tak mám ještě čas prohlédnout si italský druhoválečný bunkr. Itálii totiž slibované územní zisky po první světové válce skutečně připadly, takže přivtělení Slovinci (a o kus dál na východ i Chorvati) si užili Mussoliniho z první ruky.

Hlavní bod programu je tedy za námi, Uzel nám ale slibuje ještě další nepominutelné zajímavosti kolem soutoku Tolminky a Zadlaščice. Konkrétně jeskyni u vodopádu, kde Dante sbíral inspiraci pro svou Božskou komedii (Též známou jako „Inferno". Mělo mi to být varováním). U jeskyně se nedočkavě vrháme dovnitř ověšeni různými cajky a s pár baterkami blikalkami, nadšeni tím, jak nám tam coby turistům hezky vysekali chodníček. Uzel stojí u vchodu a povzbuzuje. Chodníček - spíš stupy pro nohy to jsou -překonává několik orozbitíčenichusiříkajících skalních ploten a účastníci exkurze postupně odpadávají, neb vodopádu nevidět ni neslyšet. V civilních kalhotech ještě pronikám nějakou plazivkou, když tu mne dostihne zvěst, že jeskyně je ještě dalších pár stovek metrů dlouhá, postupně se větví a zužuje a žádnej vodopád tam není, nikdy nebyl, a jak že jsme na to přišli. Cesta zpět je krušná, u vchodu čeká Uzel a usmívá se jak Sivý čtverák:

To je dost, že jste zpátky, lízt tam bez blembáku, fáraček a s tak málo světly, to je nerozum. "

„Cotamtedamábejt?"

„Já nevim, nikdy jsem nebyl vevnitř. "

Cože?!"

„Nejdál tady u mříže, loni byla zavřená. "

„A vodopád?"

„Jakej vodopád, zase?"

„Ach tak. "

Druhou zastávkou je výhled na kaňon Tolminky z úzkého silničního mostu. Na skále nad ním zrovna cvičí cosi jako místní speleozáchranka, hašouni se zvědavě spouštějí dolů, prohlížejí si moje zabahněné zcela nejeskynní ošacení, Cimbálový sandálky a Hančino tričko, kde se píše, že jsme jeskyňáři z Čech.

Slovinec (ukazuje na Cimbálovy sandály): „ To vždycky leze do jeskyň v těch Japonkách?"

Já: „Jo. Cimbál je fakt drsnej. "

Slovinec (plácá se do kolen a smíchy padá z mostu): „ Češi! OMG!"

U třetí Uzlovy zastávky, výše zmiňovaného soutoku, něco jako vodopád je. Teda, je tam voda a teče a je to i docela hezké, tož aspoň tak. Ale to už je skoro osm a čas vrátit se do Temnice.

Odpočinkový den nás za sebou zanechává dosti vyčerpané.


 

Pondělí 7.5.2007

Na dnešek už zbývá jenom pár drobností. Nejprve je to jakési velitelské stanoviště kus od Vojščice - kamenitý vrch pokryty trnitým křovím a před pár lety ohněm přešlý, sluncem zalitý a much plný, kde je několik kaveren otevřených na povrch tak 4m hlubokými šachtami a dole zpravidla zasucených. Už se tu dokumentovalo loni a předloni, ale je to dost nepřehledné a plné všelijakých nejasností. Snad jsme tu letos už byli naposled.

Uzel a spol. ještě dofotí pár vchodů o kus dál a já s Romanem obejdeme několik špatně zaměřených či blbě identifikovaných děr, abychom do té dokumentace vnesli trochu pořádku. Setkáváme se na parkovišti u Krompirevy jamy, kde Uzel a Honzas řádí s lopatkami a vyrývají ze země ubohé budoucí bonsaje.

Na základně se už tak nějak ležérně balí a k večeři začneme grilovat lančmít. Leč v tu chvíli dorazí sbor Slovinců s vlastním grilem, špízy, čevabčiči a dalšími laskominami. Zachraňuji čest naší skupiny a díky tomu nemám ještě v úterý skoro vůbec hlad.

Úterý 8.5.2007

Návrat domů, co říci. Vyjíždíme brzo ráno hned po dokoupení vína, Uzel a spol. si ještě dávají vyhlídkovou trasu přes Alpy namísto jízdy tunelem. Cesta probíhá poklidně, nic zvláštního se neděje.

Dobré to bylo.

 

Průměr: 3 (hlasujících: 3)
-
Tyto stránky byly vytvořeny pomocí služby Jeskyňář.cz - http://www.jeskynar.cz
Creative Commons License
Na veškerý obsah, pokud není autorem příspěvku uvedno jinak, se vztahuje licence
Creative Commons Attribution-Noncommercial-Share Alike 3.0.