Po zapadlých stopách českých vojáků

Rubrika: Různé

Oblast Krasu ve které se snažíme bádat je ještě stále viditelně poznamenána stopami bojů z 1.sv. války. Nejen dosud znatelné sítě zákopů a různých úkrytů, ale především velké množství vytvořených kaveren nás přivedlo k hledání informací o průběhu bojů a osudech vojáků bojujících na tzv. Sočské frontě. Zdrojů však bylo velmi málo, informace často protichůdné a tak se nelze divit našemu nadšení když v minulém roce vyšla kniha Jozefa Vričana - Po zapadlých stopách českých vojáků. Vydavatel: Ondřej Havlík, Olomouc, ISBN 978-80-254-3535-9

Kontakt na autora knihy: vricanjozef@seznam.cz 

Kniha 

Autor v knize velice podrobně mapuje (téměř po jednotlivých dnech) boje na celé Sočské frontě. Podrobně popisuje jednotky zde bojující a hlavně je doplněna velkým množstvím autentických fotografií a podrobných map.  Zajímají-li vás souvislosti a chcete-li se dozvědět více o pozůstatcích 1. sv. války v oblasti táhnoucí se z Julských Alp od Predelu přes Krn a Mrzli vrh a dále až po Kras, nezbývá mi než vám tuto knihu doporučit.  Jako ukázku připojuji část úvodní kapitoly. (celý úvod je v připojeném pdf souboru)

 

Proč jsem propadl sočské frontě (Jozef Vričan - Po zapadlých stopách českých vojáků)

Od 1. světové války uběhlo devadesát let a zmizela gene­race Čechů a Slováků, jež s ní měla osobní zkušenost. Za ta léta se vytvořilo podvědomí, že tato válka byla nejdůležitější událostí 20. století, od které se odvíjelo vše podstatné, co od základu změnilo svět a co toto století zvláštním způsobem vychýlilo. Byla prologem ke katastrofickému století."1

Winston Churchil řekl, že to byla největší válka v lidské his­torii. V žádné jiné nepadlo tolik vojáků. Více než 9 miliónů. Mučení a kanibalismus byla jediná dvě zacházení s nepřáte­li, jichž se civilizované, křesťanské a k vědě se hlásící státy by­ly schopné vůči sobě zříci; užitek této skutečnosti je však po­chybný. Přinesla totiž nové technické prostředky vhodné k masovému zabíjení: spolehlivé rychlopalné kulomety, otravné bojové plyny, letadla a strategické bombardování, tanky a do té doby nevídanou bezohlednost k civilistům. Ob­jevil se srdcervoucí fenomén: uprchlíci. Ženy, děti, starci byli vyhnáni ze svých domovů a prožívali vlastní utrpení.2

Ruský generál Gurko při popisu uprchlíků, ustupujících spolu s ruskými vojáky v Polsku, napsal: Muži, kteří prošli již několika válkami a vybojovali řadu krvavých bitev, mi ří­kali, že hrůzy polní bitvy se nedají srovnat s hroznými scé­nami nekonečného exodu civilního obyvatelstva..."3

Obyvatelé Čech, Moravy a Slezska byli těchto hrůz uštřeni. Přesto se první světové války zúčastnilo asi jeden mi­lión dvěstě tisíc českých vojáků, kteří tak tvořili třetí nejvěší skupinu mezi dvanácti národy rakousko-uherské armády. O českých vojácích však kolují kontroverzní informace. Tak byl vytvořen dvojí obraz českého vojáka.

Jedna část tohoto obrazu je dílem německé nacionalis­tické propagandy, která vytvořila mýtus českého zrádce a zbabělého přeběhlíka k nepříteli, kterému vždy prozradil vše, co věděl o postaveních jednotek, na jejichž pozice ná­sledovala nepřátelská dělostřelecká palba.

Vedle Němců stejný obraz českého frontového vojáka malovala také meziválečná česká publicistika, která z každé­ho českého přeběhlíka vytvářela mýtus národně uvědomě­lého odbojáře ve stylu básníka J. S. Machara: Byli jsme jen otroci toho krvavého, lysého starce France Josefa, jejž po­krytecky museli jsme uctívati, který nás poslal do války, jíž jsme nechtěli. A my mu odpovídali zradou, zradou; zrazo­vali jsme, přebíhali jsme, prováděli jsme pasivní revoluci, zba­běle se drželi na frontách, ale jakmile ti naši hoši přešli k ne­příteli, obrátili své zbraně a bili se jako lvi."4

Hloubka rozdílu mezi německým a českým viděním čes­kého vojáka na ruské frontě je nepřekonatelná, ale para­doxně oba pohledy vystihují totéž: Češi v c. a k. armádě by­li nespolehliví vojáci a tato pověst se s nimi táhne dodnes. Americká ministryně zahraničí Condoleeza Riceová, která studovala politologii na univerzitě v Coloradu u Čecha Jose­fa Korbela - otce bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrigtové, napsala ve své knize, kterou vydala Princetonská univerzita pod názvem Sovětský svaz a českoslo­venská armáda, že Češi jsou zbabělý národ a jeho vojáci se nikdy nebránili okupačním vojskům cizího státu.

Přesto existuje druhý zapovězený obraz českého vojáka - z jihozápadní fronty v Itálii. Ivan Šedivý v knize Češi, české země a Velká válka píše, že bojová morálka českých vojá­ků a jednotek se zásadně lišila v přímé souvislosti s nepříte­lem, který proti českým vojákům stál, a že nebyla abstrakt­ním, neměnným pojmem. Na východní frontě byla poměrně nízká, podobně jako v Srbsku. Velmi dobře naopak čeští vo­jáci bojovali v letech 1915-1918 na italské frontě. Je snad dokonce možné říci, že zde patřili k oporám armády až do jejího naprostého konce".

Při použití různých technik a metod jak nejodpovědněji zkoumat bojovou morálku českých vojáků v první světové válce, byla velká část zkoumání odvedena již v minulosti, ale ani dnes toto úsilí není na mrtvém bodě.

Navzdory obrovskému pokroku ve směru nového pohle­du na vynikající bojovou morálku českého vojáka na sočské frontě, kterého dosáhl Josef Fučík ve své knize, a konec kon­ců i na mém vidění, preferujícím do té doby výhradně legio­náře, teprvep rochozením stovek kilometrů po všech za­chovalých obranných liniích a prostudování vojenských map z hlášení italské armády, tedy pohledu za strany nepřítele v přímé souvislosti na národnostní složení jednotek proti­vníka, které působily v prolomených a neprolomených úse­cích fronty, jsem začal chápat srovnatelnosti bojových situa­cí na nejtěžších úsecích rakousko-uherské obranné linie v Krasu, kterou nejúspěšněji bránili čeští vojáci a české plu­ky.Prostudoval jsem také slovinské pramenné materiály a poznal i některé zcela nové italské pohledy na italské ofen­zívy u Soče, na legitimní" obranu monarchie rakousko-uherskou armádou na národním území Slovinců. A tady existuje několik cest, po kterých lze dojít k vysvětlení nevídaného množství italských zajatců a přeběhlíků podél Soče, ale i upadající bojové morálky maďarských jednotek po ústupu z Doberdobské plošiny či rakouských v Komenském Krasu, a nečekaně nadprůměrné bojové morálky českých vojáků" v nejútočnějším pásmu Italů, kterým chtěla 3. italská armá­da Duca ďAosta dobýt Terst.

Ivan Šedivý v již zmiňované knize říká, že u nás zklamá­vají zatím i metody, jak tyto problémy odpovědně zkoumat. Posuzování bojové morálky jednotlivých národů podle počtu padlých, tedy i Čechů, je ovlivňováno neporovnalostí různých bojových situací. Bojovou morálku ovlivňovaly nejen faktory nacionální, ale velmi silně také sociální. Vycházet jen z pra­menného hlášení velitelů o bojové činnosti svých jednotek je nespolehlivé, protože nadřízení měli většinou tendenci čin­nosti svých podřízených omlouvatnebo přikrášlovat, nebo na­opak banální příhody dramatizovat. Situace nás tedy oprav­ňuje jen k velmi obezřetným a střízlivým hodnocením. Bojová morálka českých vojáků a jednotek nebyla abstraktním, ne­měnným pojmem. Lišila se v přímé souvislosti s nepřítelem, který proti českým vojákům stál, a kolísala navíc v čase".

Šedivý se přiklání k názoru, že výpadky" českých vojáků v boji nebyly většinou motivovány uvědomělým odporem k Rakousku-Uhersku, mnohdy zřejmě dokonce ani národ­ním cítěním, nýbrž zejména postupně se rozvolňující vazbou k institucím monarchie a propojením zoufalé konkrétní mo­mentální situace s pudem sebezáchovy. 

Z dosud uvedeného vyplývá, že v české společnosti roste potřeba dopátrat se vlastníminulosti novodobých dějin a uchovat vojenskou čest českých frontových vojáků, která jim za válečné vystoupení u Soče právem náleží. Vzala jim ji no­vá politická situace ve vytvořené mnohonárodnostní Česko­slovenské republice, když se česká publicistika pokoušela na­bízet vizi bezkonfliktní středoevropské budoucnosti, kterou pohodlně ubrání noví hrdinové" ze slávou ověnčených legionářských jednotek zezahraničního odboje. Přesvědčila českou veřejnost o austrofilství českých vojáků a postupné z ní utvářela české vojenské exotikum v rakouských uniformách, které se sice úchvatně bilo, ale za stát, který už neexistuje.

Pokud ale srovnáme na jedné straně obranné válečné vy­stoupení českých vojáků na italské frontě, zvláště v sočských bitvách na území Krasu, s těmi legionářskými u Zborova či na Doss Altu, rozdíly ve vojenské hodnotě jsou pozoruhodné. V krutých bojích v Krasu vynikali mladí čeští vojáci c. a k. voj­ska stejně jako staří Čechové-domobranci (k. k. Landsturm) zřejmě bez vzrušení a bez jakékoliv radosti. Na jejich kontě jsou však desetitisíce zabitých Italů, ale také přes 30 000 Čchů, kteří leží na hřbitovech rozsetých po Krasu.

Podle deníku legionářů byla situace u Zborova a na Doss Al­tu zcela jiná. Tam Čechoslováci nastupovali do boje se vzrušním a doslova s radostí. Na jejich kontě je hrstka zabitých ne­přátel, s výjimkou Zborova, kde jsou však zabitými nepřáteli převážně Češi. Na Doss Altu vzrušení a touha bojovat se ov­šem brzy změnila v útěk z linie do opevněné kaverny. V Krasu hrozné dělostřelecké ostřelování a špatné zprávy od italských přeběhlíků o drtivé početní převaze útočníků spíše zvyšovaly u českých vojáků odhodlanost k boji, než aby ji snížily, což se logicky mělo stát rozhodujícím faktorem pro pěstování obran­né tradice Čechů obklopených Němci a výcvik jejich armády k obraně státu. Legionářští velitelé čsl. armády však nejhod­notnější vojenskou vlastnost Čechů, prokázanou českými vo­jáky při obraně země Slovinců v monarchii, vymazali z pově­domí československých vojáků příkladem imbecilního českého hrdiny Haškovy knihy - dobrým rakouským vojákem Švejkem. Také výcvik československé armády v duchu kvalitních vojen­ských dovedností Čechů prokázaných v Krasu nadřadili výcvi­kem v tradici boje Čechů proti Čechům v bitvě u Zborova.

 

Prameny:

1)   Robert Kvaček - Občas se v této zemi obtížně potlačuje pláč, rozhovor vedený Janem Sternem, Právo v literární příloze Salon, 4.9. 2003)

2)   Martin Gilbert - První světová válka - úplná historie, První vydání v českém jazyce, Praha 2005

3)  lan Westwell - První světová válka den po dni - Naše vojsko,Praha 2004, překlad Jan Krist

4)  J.S. Machar - Řeč básníka na hradě Pražském 8. listopa­du 1918 k české mládeži in Jsme svobodni po 300 leté porobě, Praha 1918 

 

Průměr: 4.5 (8 votes)
PřílohaVelikost
vričan.pdf617.26 KB

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".

Zdravím Vás, prosím Vás,

Obrázek uživatele LněničkaPavel
Zdravím Vás, prosím Vás, nemáte mail na pana Vričana co napsal knihu Po stopách českých vojáku. rád bych se ho zeptal zda nenarazit  při svích bádánich na  hrob mého padlého pradědečka. Lněnička František  byl v 98 Vysoko Mýtským. Padl 5.11.1916 u Sela na krasu. Děkuji Lněnička Pavel

Emailovou adresu na pana

Obrázek uživatele Uzel
Emailovou adresu na pana Vričana mám. Leč kontakt na Vás mi chybí... ozvěte se na můj e-mail: uzel@seznam.cz
Tyto stránky byly vytvořeny pomocí služby Jeskyňář.cz - http://www.jeskynar.cz
Creative Commons License
Na veškerý obsah, pokud není autorem příspěvku uvedno jinak, se vztahuje licence
Creative Commons Attribution-Noncommercial-Share Alike 3.0.