Buda-Cave-Pešť, aneb za termály a podzemím uherského velkoměsta.

Autor: Jarda Bartoš
Rubrika: Expedice

Termín dlouho avizované expedice do země uherské, klobáskami a snědými děvčaty oplývající, se z různých důvodů neustále posouval, až mnoho z nás rezignovalo a rozloučilo se s vidinou maďarského krasu. I Dědek si hloupě vybral dovolenou s tím, že už ho nečeká žádná akce. V tom volá Hans, naše super maďarská spojka, že se jede na prodloužený víkend do Aggteleku. Pár zoufalců, co tu strašnou štreku chtějí kvůlivá pár dnům podstoupit se našlo, ale těsně před odjezdem někomu praskl bojler, někdo musel plnit povinnosti doma, a tak nakonec zůstal Hans, který odjel za vůní čabajky zcela sám. Co se dělo s Hansem v Aggteleku, to nemám potuchy, ale dal avízo, že se potkáme v perle na Dunaji v Budapešti. Ve čtvrtek večer jsem podlehl i já s Mírou a vyrazili jsme směrem na Uhry.

Vše probíhalo v pohodě, až na první pumpu v Maďarsku, kde jsme kouknuli na přední gumu a ta byla totálně v háji. Po hodině a půl shánění heveru u maďarů, se kterými se člověk prostě jen tak nedomluví, jsem zjistil, že ten svůj mám ukrytý v boční skříňce. Díky mega-super seřízené geometrii přední nápravy byla guma na kraji totálně sjetá přes všechny dráty a držela celá jen silou vůle. Bohužel druhá guma na tom byla podobně a dvě rezervy sebou přeci jen nevozím… Rychlostí šneka a s pohledem upřeným s modlitbami k nebi jsme se došinuli až do kýženého cíle. Na základně nás přivítal Hans, Gábina a guru všech budapešťských jeskyňářů Péter Adamko. Jeden telefonát a už jsme jeli za roh do servisu, kde pneu vyměnili, a já byl rázem o pár tisíc lehčí. Jeskyňářská základna v Budapešti je uprostřed milionářské čtvrti s výhledem na Dunaj a celé město. Chatka je útulná, dole se kalí, vaří a tuží kolektiv, nahoře v patře je pak pár míst na přespání. O ulici níže je přístupná jeskyně Szemlöhégyi.

Páteční večer probíhal ve znamení večerního města. Úchvatný pohled od rybářské bašty na Dunaj, festival pálenky a průvodce pár exsceláns. Tato strana Dunaje je, jak se zdá doslova prošpikovaná jeskyněmi. Před kostelem sv. Matyáše poklop od kanálu a pod ním co asi? Tři sta metrů dlouhá jeskyně! To je, jako kdyby to bylo u nás na pražském hradě před katedrálou sv. Víta. Pod hradem labyrint chodeb. Za války upravené jako nemocnice s operačními sály, po válce tajný protiatomový kryt s nejvyšším utajením. Dnes je to muzeum nemocnice ve skále (http://www.sziklakorhaz.eu) se sugestivními figurínami a scénami.

Sobotní dopoledne byl čas k návštěvě Královských lázní. Dvacet minut pohodové chůze a jsme tam. Nás z Mariánek a Varů čekal trochu kulturní šok, přeci jen jsme zvyklý na jistý standard, který byl tady hodně nízký. Většina trubek rezavá, sprchy bez hlavic, prostě jen trubka. Záchod se nedal zamknout. Co čekat od lázní, které už si nechal postavit sám turecký paša? Po ponoření do teplé vody a pár hodinách relaxace jsme to až tak černě neviděli a celý nedočkavý jsme zamířili zpět k základně.

Odpoledne jsme měli slíbenou návštěvu jeskynního systému Pál-Völgy (http://hu.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1l-v%C3%B6lgyi-cseppk%C5%91barlang), který má v současnosti přes 29 km a to celé pod Budapeští!! Náš průvodce chvíli vtipkoval, jak prý tam chceme být dlouho, a vybral pro nás krátkou 1,5 km trasu. Po optimistickém začátku jsme se dostali do labyrintu prolízaček, plazivek, komínků a popadaných suťových bloků, kterými se na výdech prolézalo. Odměnou nám byl pohled do nitra hydrotermálního krasu s nádhernými krystaly kalcitu velkými jak palec u nohy, tvořící na skále malé slunce nebo plochami pokrytými na několika metrech čtverečních krystaly barytu. Musím přiznat, že jsme byli všichni rozlámaní, odření a totálně propocení. Ve zdejších jeskyních je teplota vyšší, než jsme zvyklí a pohybuje se mezi 10-13°C. Večer jsme se družili, dopíjeli zásoby Starobrna a Hans předváděl své kulinářské umění. Po polévce ze zelených fazolek s koprem a čípeš klobáskou jsme se mohli prostě utlouct. Znavený a otlučený Míra se odbelhal do patra se zamručením, že až bude další chod, tak ať ho vzbudíme, což se nám horko-těžko kolem desáté večer povedlo.

Na nedělní dopoledne na nás zůstala perla jeskyní v Budapešti – jeskyně József-hegyi. Hydrotermální jeskyně s jednou z největších hydrotermálních komor, plnou aragonitu a sádrovcových krystalů a délce až 50 cm. Míra si léčil na základně modráky utržené předchozí den a my zamířili ke vchodu, který je přímo na pozemku základny, ukrytý v malém altánku, zcela zaplněném jeskyňárským bordelem. Pod poklopem je sestup žebříkem a sesutými prostorami do hloubky asi 60 metrů, kde nás puklina vyplivla do tohoto neuvěřitelného dómu. Celý systém je přísně chráněný a vstup je dovolen pouze na povolení. Škoda, že nás tlačil čas, a tak jsme se nedostali do částí, kam se chodí pouze jednou za několik let, a o výzdobě těchto komor kolují pouze legendy. Chodí se zde pouze ve vymezených koridorech ohraničených dráty. I tak byl zážitek monumentální a za tu cestu to stálo. Příště zase Budapešť!!

Na závěr patří velké poděkování Gábině Vlčkové, které se nás ujala jako vlastních a trpělivě překládala, doprovázela a vydržela s námi…a další poděkování nestorovi jeskyňářů Péterovi Adamko, žijící legendě, který už má i svou pamětní desku….

Účastníci expedice: Hans, Jarda, Míra – a dobrá duše Gábina

Zdař Bůh!!  Jarda

P.S. Dědku příště s námi!! -->
Průměr: 4.5 (8 votes)
Tyto stránky byly vytvořeny pomocí služby Jeskyňář.cz - http://www.jeskynar.cz
Creative Commons License
Na veškerý obsah, pokud není autorem příspěvku uvedno jinak, se vztahuje licence
Creative Commons Attribution-Noncommercial-Share Alike 3.0.