Zuzunarozeniny aneb ten pravý jižanský punk (1.–2. 4.2017)

Autor: Golémek

Začátkem dubna jsem se zúčastnil pracovní akce na jihu krasu, která byla současně spojená s oslavou narozenin Zuzu a Bédi. Akce byla ohlášena na sobotu v 9:00 v Ochozu u Brna. Den před akcí mi Zuzu psala, jestli opravdu příjdu, na to jsem ji ujistil, že moje účast platí a uvidíme se v 9:00 v Ochozu. Zuzu mi ovšem oznámila, že nebudou v Ochozu, ale u nich na boudě.

Jiné místo prý v pozvánce na fb nešlo označit. Tak jsem tedy začal zjištovat, kde je jejich bouda. Asi po půlhodině vysvětlování a hledání jsem získal hrubou představu, kde to je (nakonec se ukázalo, že to bylo jinde). Rozhodl jsem se spoléhat na své štěstí a přinejhorším se zeptat nějakého houbaře/pejskaře či jiného lesního individua. Konec konců jejich bouda měla být podle popisu u cesty (je zašitá několik desítek metrů v lese a člověk, který neví, že tam je, ji v životě nenajde...). Znovu jsem Zuzu ujistil, že moje účast platí a uvidíme se u nich na boudě v 9:00. Na to jsem se ovšem dozvěděl, že na boudě vlastně taky nikdo nebude, protože jdou hned ráno do jeskyně (neznalý místních poměrů jsem tomu uvěřil). Párkrát jsem se zhluboka nadechl a zeptal se, kde teda ta pracovka je. Bylo mi oznámeno, že na Zubu. Začal jsem na mapě hledat jeskyni Zub, ale ani podle popisu Zuzu a ani podle mapy jsem to nemohl najít. Dal jsem na radu Zuzu a zavolal Kučákovi. Ani po dvacetiminutovém telefonátu a prohlížení celého okolí Ochozu jsem však jeskyni Zub nenašel. Podle rady Kučáka jsem znovu napsal Zuzu, ale nové hledání taky nic nepřineslo. Zuzu mě znovu poslala za Kučákem, který mě jako první věc poslal za Zuzu. Na to jsem se mu vykašlal a začal vyjmenovávat všechna místa na mapě s tím, aby mi Kučák řekl, jestli se blížím nebo ne. Nakonec jsem se dostali k lomu Pod Hádkem. Jeskyně Zub měla být několik desítek metrů severně od něj. Zaradoval jsem se, že jsem to konečně našel, ale severně žádná jeskyně Zub nebyla. Byl tam pouze Závrt u Borovice, tak jsem Kučákovi řekl, ať mi popíše cestu od něj. Teprve v tento moment po zatracené hodině a půl hledání mi konečně řekli, že ZUB je zkratka Závrtu u Borovice. Ze všech sil jsem potlačil chuť poslat Kučáka do patřičných míst a ujistil jsem ho, že se tam v 9:00 uvidíme. Na to jsem jsem se ovšem dozvěděl, že on tam bude až odpoledne a Zuzu s x dalšími lidmi jdou ráno na exkurzi do Ochozské. V ten moment mě opustily veškeré síly i vůle cokoli hledat a domlouvat, tak jsem mu prostě řekl, že v jedenáct přijedu k Zubu a přinejhorším tam počkám. Z Kučáka ovšem vypadlo, že by měl někdo být na Zubu už od rána, tak tam mám přijet už ráno. Otráveně jsem mu slíbil 9:00, pokud budu stíhat vlak. Chvíli jsem si zanadával na jižanský punk (jehož význam jsem zrovna pochopil - a nemělo to co dělat s marihuanou, jak jsem doufal) a šel spát.

Ráno mě probudil telefonát od Kučáka, který se chtěl ujistit, že tam dorazím už v 9:00, aby ti, co tam mají být už od rána, mohli rovnou začít dělat. Z předchozí podrážděnosti jsem se už vyspal, tak jsem mu na to kývl. Podle mapy to vypadalo, že je jeskyně asi 300m za lomem. Hledání měla usnadnit trojnožka nad jeskyní, ale ať jsem se snažil sebevíc, tak jsem ji ani za nic nemohl najít. Na volání v lese nikdo nereagoval a žádné zvuky odpovídající lidem či práci jsem nezaslechl. Když už jsem to chtěl vzdát, našel jsem posed a u něj ocelovou trojnožku. Radostně jsem se k ní vydal, ale pod ní bylo místo jeskyně bláto. V celém okolí taky nebylo po jeskyni ani památky. Zavolal jsem tedy Kučákovi s tím, aby mi popsal cestu od posedu k Zubu. Kučák však o žádném posedu a druhé trojnožce nic nevěděl. Byl jsem realista a na jeho radu zkusit zavolat Zuzu se rovnou vykašlal. Zkusil jsem se vrátit k lomu trochu jinou cestou a světe div se, našel to! Asi sto metrů od posedu, o jehož existenci nemají jižani ani tušení. Vzhledem k výše popsanému teď už nikoho nepřekvapí (ani mě to nepřekvapilo), že u jeskyně nikdo nebyl. Znovu jsem zanadával na jižanský punk a dal se do čekání (bylo okolo půl desaté).

V půl jedné jsem seděl stále sám. Sice jsem proklínal své rozhodnutí nevzít si na pracovní akci knihu (na přístí akci s jižany jsem si ji vzal a dobře udělal), ale aspoň jsem si udělal oběd (prozíravě jsem si vzal vařič i s hrncem), vybalil věci do jeskyně a celkově se na místě zabydlel. Mezi půl a jednou dorazila Sova s... nějakým borcem, jehož jméno si nepamatuju (něco jako Dave, nemám paměť na jména a ksichty). Ani jeden neměli věci do jeskyně, dokonce ani klíče od poklopu, takže byli jmenováni obsluhou vrátku. Sami se divili, že tam nikdo jiný není, ale jejich údivu jsem nevěřil. Před jednou dorazil Kučák a to i s dětmi. Už dřív jsem slyšel, že má dvě hezké dcery, ale nikdy jsem tomu nepřikládal velkou váhu, nicméně se zvěsti potvrdily. Nemohl jsem než uvažovat, jestli je někde neukradl. Nakonec malý vychrtlý Kučák, speciálně ve svém vaťáku a čepici, nápadně připomíná takové ty děti-žeroucí potvory ze starých pověstí. V přítomnosti dětí na každé sprosté slovo (což je alespoň pětina slovní zásoby průměrného jeskyňáře) reagoval lehce výhružným "slovníček". Vzhledem k tomu, že jsme se ho na Dagmaře naučili oslovovat "Kučáku zasranej", jsem ho najednou nemohl ani pozdravit. Pohled na Kučáka jako vzorného otce bylo něco tak obludného, že jsem to po návratu na sever nikomu ani nepopisoval, protože by mi stejně nikdo nevěřil.

Po nějaké době dorazila i Kač, Šlimec a Zuzanáč (ještě se mi zdá, že i nějaké děcka, ale tahle drobotina je mimo moje zorné pole, takže čert ví). Jižanský punk byl ale toho dne při síle, takže se ukázalo, že Šlimec nemá věci do jeskyně a Zuzanáč na minimálně měsíc ohlášenou akci přijel s mokrým overalem. Zuzu se zbytkem lidí byla navíc stále na exkurzi. Šlimec si ovšem nakonec přilbu půjčil a nějak se nasoukal do Kučákovy blůzy, ale jinak měl jen kraťasy. Když jsem se tak na náš hvězdný tým díval, tak jsem uvažoval, že není pozdě skočit do vlaku a nechat hrůzy jihu za zády, ale po té vší námaze a otravování jsem si řekl, že se aspoň podívám do díry.

Do díry jsem sestoupil jako první a do nosu mě udeřil smrad, který by se intenzitou dal srovnávat snad jen s naší kadiboudou v letních měsících. Při tom zápachu jsem si vybavil historky o zvýšených množstvích CO2 v jižanských jeskyních a neubránil se uvahám o tom, jak se taková otrava asi pozná, ale potom jsem si uvědomil, že seveřan nemůže umřít na jihu a postoupil na pracoviště. Zub sice jde jen do nějakých 17 metrů a celkově působí dojmem, jak kdyby si tam jižani kopali plazivky v hlíně (něco jako tunely Viet Congu, ale místo nasraného Vietnamce s kalašnikovem člověk narazí na Kučáka), ale na takovou blbodíru v něm mají pěknou lanovku. Já a Kučák jsme byli vepředu a Zuzanáč se Šlimcem na lanovce.

Mým prvním úkolem na čelbě po střídání bylo rozbýt kámen. Vzhledem k tomu, že jsme byli cca 10 metrů pod zemí a jejich palice je trvale umístěná u čelby, čekal jsem, že mi Kučák podá palici, jakou taháme do Dagmary, tedy asi desetikilové kladivo s metrovou násadou. To, co mi podal, ovšem vypadalo jako palice z kinder vajíčka. Malé jednoruční asi tříkilové kladivo. Chvíli jsem čekal, že se začne smát a podá mi opravdovou palici, ale podle jeho výrazu bylo jasné, že to myslí vážně. Po půl hodině a asi třetinovém úbytku hmoty jsem to vzdal a kladivo zahodil. Měl jsem chuť jim to kladívko někde zahrabat nebo ho spolknout, aby si museli pořídit pořádnou palici, ale nakonec jsem si nědělal žádné iluze o tom, že by to skončilo zase u kladívka.

Kučák mezitím vyběhl na povrch, aby zjistil, kde je Zuzu a zbytek lidí. Po návratu oznámil, že nikdo nepřijede, protože je nás prý podle Zuzu dost. Jak jsme tak seděli sami v jeskyni, tak jsem přemítal, kde těch moc lidí je (mám pocit, že Šlimec se Zuzanáčem se šli ohřát, když byl jeden v kraťasech a druhý v mokrém overalu, ale nejsem si tím jistý), nicméně jsem to připsal jižanskému punku a pokračoval v práci. Kučák se ke mně najednou bez varování přitulil a do ucha mi pošeptal, že hezky voním. Běžně by mi takový kompliment zalichotil, ale v téhle situaci to jen posílilo moji touhu po dalších lidech v jeskyni. Asi po třech hodinách práce jsme to nakonec pro nedostatek lidí vzdali. Zuzanáč volal, že je mu zima, tak ho Kučák přesvědčil, abychom aspoň to málo plných přepravek přesunuli přes první lanovku do dómku. Zatímco Kučák všemožně zdržoval a ukecál Zuzánáče, já se v tichosti a zoufalém tempu snažil naplnit zbývající přepravky, což se taky povedlo. Když jsme vylezli (mohlo být okolo čtvrté), narazili jsme na Skirita, který se oblíkal do jeskyně a prý zaspal. To, proč nám nikdo neřekl, že jde do jeskyně, abychom s Kučákem nemuseli vylízat, jsem už neřešil, nicméně jsme s jeho pomocí aspoň dostali všechny přepravky na povrch (celkem přes dvacet). Kučák nás se Skiritem hodil k autu, mě jako tlustého strýce (jak nás popsal dětem) posadil do kufru a Skirita jako tlustšího strýce dopředu. Po tom, jestli označení takticky zvolil, aby skutečného tlustšího strýce dostal bez zbytečnch řečí do kufru, jsem radši nepátral.

Na boudě už čekala bečka. Po tréninku na Dagmaře jsem si z možnosti opít se z piva nic nedělal (tyhle nealka se u nás stejně pijí jen na chuť nebo lehčí rozcvičku), ale přesto jsem se o to rozhodl hrdě pokusit, nicméně to dopadlo podle očekávání a já se místo opilosti strašně dochcal. Chvíli jsem uvažoval, že prostě zůstanu stát v lese a jen si nechám nosit půllitry. Taky se řešilo Rumunsko a trika. Řekl jsem, že chci dvě trika s dvěma X, nicméně jsem se rozhodl být ke své svalnaté postavě upřímný a změnil to na dvě trika se třemi X. Nakonec mi ovšem Zuzu objednala tři trika se třemi X. Po původu druhé trojky jsem nepátral a rovnou ji připsal jižanskému punku. Večer jinak na severské poměry probíhal překvapivě střízlivě, jenom Fox se ožral. Osobně jsem začal cítit učinky alkoholu až okolo půlnoci a to jen díky přechodu z piva na rum. Po nějaké době jsme ale zase přesedlali na pivo a já zase vystřízlivěl. Kučák mezitím při zpěvu rozhazoval rukama tak divoce, že nakonec nevyhnutelně spadl a málem převrátil kotel. Naštěstí jejich kotel váží asi dvakrát tolik co kučák (tedy jako normální člověk) a jen se lehce zakymácel.

Druhý den mě čekal výlet na jejich srací krabici nebo jak tomu říkají. Název byl mnohem přesnější, než jsem čekal, metr x metr krabice s dvěma tyčkami, aby si člověk nesedl do mísy s exkrementy. Na Býčí skále se sice člověk taky bojí, aby ho ta věž nepošimrala na prdeli, ale tady se k tomu přidal i strach z toho, aby do toho člověk při přílišném rozmachu nezajel rukou. Obecně to byla zkušenost jako srát v lese, akorát jen kousek od boudy. Dopoledne jsme se Skiritem vyrazili do Brna.

Závěrem článku je třeba poznamenat, že jsem si po akci na jihu začal vážit severu a svojí skupiny. Severu zdar!

 

Lubošovy fotky na rajčeti, zápis z akce taky na webu jižanů.

Průměr: 5 (5 votes)
-
Tyto stránky byly vytvořeny pomocí služby Jeskyňář.cz - http://www.jeskynar.cz
Creative Commons License
Na veškerý obsah, pokud není autorem příspěvku uvedno jinak, se vztahuje licence
Creative Commons Attribution-Noncommercial-Share Alike 3.0.