Francie – speleovýprava do oblasti Vercors a vysokohorský Massif du Dévoluy 29.9. – 7.10.2017

Autor: Luboš

 

Vercors - jeskyně Grotte de Roche

 

Nedávno jsem se zmiňoval, že naši Slovenští bratři ze skupiny OS Čachtice plánují expedici do Francie. Tuto myšlenku se podařilo zrealizovat v počtu deseti lidí z šesti speleologických skupin. Beru to jako poslední letošní velkou výpravu. Očekávání je veliké, takže investuju veškerou dovolenou, co mi zbyla a uděláme z toho desetidenní bombu, která bude řádnou tečkou za letošní letní sezónou.

Společně s Michalem z Tišnovské skupiny vyjíždíme v pátek kolem čtvrté hodiny odpoledne směr Trenčín. Tady se setkáme s vedoucími zájezdu a to je Čachtická skupinka čtyřech účastníků. Následuje zastávka v Bratislavě, kde se připojí třetí auto. V tomto kompletním složení v pořadí Fabia, Subaru, Toyota můžeme vyrazit vstříc 16ti hodinové cestě do Grenoblu. Trasa: Bratislava – Vídeň – Salzburg – Mnichov – Zürich – Bern – Ženeva  - Grenoble.

 

V nějakém Švýcarském tunelu

Cesta autem je to předlouhá…každý si odtočí něco kolem pětistovky kilometrů, ale stejně i během neřízení se člověk nevyspí. Je to takový klimbání a trhaný pospávání. Kolem poledne jsme v Grenoblu na parkovišti u Decathlonu, kde si každý může dokoupit to, co si doma zapomněl. Vykutálíme se z aut zmordovaní po cestě a s rudýma podlitýma očima. Kolem dokola už vykukují první vápencové stěny masivů přírodní rezervace. Zakoupíme mapu Vercorsu a honba za poznáním zdejší krasové oblasti může vypuknout. Není čas ztrácet čas.

První den to zamíříme do menšího horského městečka Lans-en Vercors a dále pěkným vápencovým kaňonem do sedla Col de la Croix Perrin.

Kaňon do sedla Col de la Croix Perrin

 

Po cestě kaňonem samozřejmě uděláme několik exkurzních zastávek, protože stěny po stranách jsou jedna díra vedle druhé. Většinou to byly pouze dutiny, ale některé větší portály se daly projít skrz. Jedním jsme se dokonce dostali až pod propast, která vedla k povrchu a po stěnách tekl vodopád. Ještě jsme o tom nevěděli, ale už se našel i portál, ve kterém dnes přespíme.

Bezejmenné portály a dutiny ve stěnách Propástka s vodopádem cestou do sedla Perrin

Docela pršelo a byla mlha. Navíc byli všichni unavení po noční jízdě. Kluci měli v plánu dnes přespat v portálu jeskyně Grotte de Roche. Rozhodli jsme se jet rovnou tam. Rozbalit spaní, uvařit jídlo a kdo bude chtít, může jít šmejdit. Jeskyně má několik kilometrů. Přehoupneme se tedy přes sedlo Perrin až do kaňonu řeky La Bourne, kde se ona jeskyně nachází. Jízda zdejšími kaňony je vskutku zážitek. Tři sta metrů vysoké stěny podél úzké klikatící se silnice místy vytesané do skály je pastva pro oči. Z pohledu řidiče už to taková jásačka není.

Parkovací pruh u jeskyně Grotte de Roche

 

Portál se nachází pod silnicí a ústí přímo do řeky. Tady nastala menší komplikace. V portálu by se bývalo pohodlně vyspalo 50 lidí, nicméně po celé ploše bylo asi 5 cm vody a tak vysoký nafukovačky nemáme.  Po různých spekulacích to zapíchnem v menším portálku u silnice, kde jsme už dnes byli. Nakonec jsme si to všichni pochvalovali. Každý si vybalil, pořádně se najedl a dloooouho se potom ještě pilo. Na to, že jsme předešlou noc vůbec nespali, tak se to táhlo tuším do půl druhé.

První bivak v portálu u silnice

 

I přes to všechno byli ráno všichni vyspaní do růžova. Lubica s Jánom na snídani vytáhli svou železnou zásobu čtyřiceti vajec, ze kterých se všech deset lidí spolehlivě přežralo. Plní energie se můžeme přesunout zpět k jeskyni Grotte de Roche s tím, že tentokrát se převlečeme a vyrazíme na průzkum.

V portálu jeskyně Grotte de Roche

 

 

Jeskyně začíná portálem s vyvaleným suťákem velkých bloků. Prostupnost jeskyně je údajně dosti závislá na tom, kolik zrovna teče vody. Jsme tu v období, kdy je poměrně sucho, takže uvidíme, kam dojdeme. Kousek za vchodem zkoušíme pravou větev. Tady nás zastavil vodopád. Lukáš se dobrovolně obětoval a nechal se zmáchat ve vodě, aby zjistil, jestli má smysl po zdolání vodopádu pokračovat dál. Dále by to ovšem muselo být vodou a nemáme neopreny. Není to jeskyňka, kam se jdeme na hodinku projít. Vrátíme se zpět na hlavní tah a pokračujeme přímo vpřed, kam se dá.

Jeskyně Grotte de Roche

 

Jeskyně je velice členitá. Po několika užších místech nás to vyplivne do obrovského dómu, ve kterém by mohlo parkovat dopravní letadlo. Prostora by mohla mít na délku dejme tomu 150 – 200m a místy jsou stěny zahaleny sintry a výzdobou.

Vyzdobené stěny v největší prostoře.

 

 

Další pokračování se stále střídají úzké průlezy s velkými prostorami. Úzké prostory, kde voda obvykle rychle proudí, jsou typické ostré erozní tvary a ve velkých prostorách se začínají objevovat speleotémy úctyhodných rozměrů. Občas procházíme kolem různých vedlejších větví…dalo by se tady bloudit celý den, možná i více dní. My se ovšem dostáváme kamsi do systému úzkého vodou vyžraného systému chodbiček, plných ostrých břitů.

Ostré erozní chodby

 

Je to propletený labyrint a nikdo z toho nejsme moudří. Snažíme se koukat kolem sebe, ale pokračujeme tak nějak stále dolů. Nakonec se všichni naštosujeme v hodně placaté prostoře, která končí vodou. Snažíme se najít cestu dál.

Zácpa

 

Tady jsme se rozdělili. Ti co šli první, zkoušeli cestu vepředu. Druhá polovina si všimla odbočující chodbičky kousek na zpět. My jsme šli šmejdit tam. Dalo se ultimátum ve 3 hodiny u východu.

Naší trasou se dalo dostat několik desítek metrů až k propasti, do které bylo ukotvené lano. My jsme s sebou lezení neměli, tak nám nezbylo, než to slézt na volno. Sice to vypadalo trochu děsivě, ale Jáno usoudil, že jsou všude chyty, tak jsme postupně všichni odvážně slezli dolů.

Odvážně do propasti Jáno pod břitem 

 

Následovalo pár pěkných fotogenických chodeb až dokud se neobjevila další vertikální studna, která byla opravdu hluboká a bylo by potřeba to absolvovat hodně širokým rozporem. Tady jsme usoudili, že nebudeme dělat blbosti a otáčíme to zpět. Na zpáteční cestě nás pěkně vypekl ten labyrint. Zamotali jsme se tu snad na půl hodiny, ale dobře to dopadlo. Po chvíli už se ocitáme ve známých chodbách a pokračujem rovnou na povrch.

Další propasti Jeden z těch větších krápníků 

U východu potkáváme družinku mladých speleologů. Možná nějaký přírodovědný, nebo přímo speleologický kroužek pro děti. Zkrátka minimálně 10 malých dědiček v krásných nových overalech s průvodkyní. Bylo to hezké vidět, jak si tu děti budují vztah k jeskyním takhle od mala.

Asi deset minut po nás vylezla z jeskyně i naše druhá skupina. Podařilo se jim najít nějakou okružní cestu a vylezli v tom obrovském dómu pro letadlo, takže alespoň nešli stejnou cestou zpět.

Myslím, že se všichni vyřádili dostatečně. Strávili jsme tam nějaké 4 hodiny a navíc naprosto nevybavení. Jít tam s lezením a s přesvědčením, že chci jít co nejdál, tak jeskyně Grotte de Roche je rozhodně záležitost minimálně na celý den.

Po krátkém pikniku na silnici popojedeme kousek níže kaňonem a přibrzdíme u vývěru Goule Noire. Portál je opět až na hladině řeky. Jeskyně bohužel asi po padesáti metrech končí sifonem. Na portál je z koryta řeky moc pěkný pohled a vytéká z něho zajímavě modře zakalená voda.

Vývěr Goule Noire

 

Celý tento kaňon řeky La Bourne je naprosto monumentální. Sjíždíme stále níž silnicí Route des Gorges de la Bourne v obklopení vápencových stěn. Hloubka kaňonu je místy až neuvěřitelných 800 m. Právě v místě, kde má asi největší hloubku, odbočíme malou nenápadnou silničkou až k řece, kde je možné na malém plácku stanovat.

Právě zde se nachází jeden z nejzásadnějších přírodních úkazů, kvůli, kterému jedem až do Francie. Je to vývěrový portál jeskyně Grotte de Bournillon. Už samotná vápencová stěna má v těchto místech přes 400m.

400 metrů vysoká stěna

 

Prostě taková větší Bejčina :-). Kouzelné na tom je, že portál až do poslední chvíle není vidět. O to větší šok je potom, když se odhalí v plné parádě. Portál sáhá až na horní okraj oné vápencové stěny a se svou výškou téměř 400m je to údajně nejvyšší portál v Evropě. Člověk si tu připadá opravdu malinkej a z té velikosti se mi až motala hlava. Musel jsem jít alespoň 100 metrů od portálu, abych ho byl schopen alespoň panoramatickým snímkem vyfotit.

Portál jeskyně Grotte de Bournillon Portál zevnitř

 

Také jsme měli štěstí, že bylo sucho a jeskyně nás pustila do nitra. Jindy se může stát, že tudy poteče několik kubíků za vteřinu. U vchodu jsou dokonce varovné cedule, že jeskyně se náhodně zaplavuje. Na dnešek žádné deště hlášeny nebyly, takže neodoláme a jdeme na průzkum normálně v civilu.

Jeskyně je jedna obrovská horizontální chodba, takže žádné vybavení kromě světla není potřeba. Všude je vidět, že procházíme stále aktivním řečištěm.

Jeskyně Grotte de Bournillon

 

Samé čisté oprané kameny. Velikost chodby se celou dobu nemění. Chůze je tu celkem náročná. Je to spíš takové skákání po kamenech, občas je potřeba přelézt kus nějakého velkého bloku utrženého ze stropu. Krápníková výzdoba tu také nechybí. Převážná část jeskyně je bez výzdoby, ale jsou tu lokální místa, která jsou naopak narvaný krápníkama a kopcama sintru až po strop.

Výzdoba v jeskyni Bournillon

 

Je to takové celkem nezáživné, když člověk pořád jde a jde stejnou obrovskou chodbou téměř dvě hodiny a nikdo neví, kolik kilometrů to takto ještě může být.  Naštěstí asi po dvou hodinách přicházíme ke konci. Chodba se zužuje a veškeré bloky jsou ostré, vyprané a následuje sifon s dokonale čistou vodou. Tady to musí proudit jako blázen. Představa, že tu teď vyhrkne těch několik kubíků za vteřinu nám dodává dost energie na cestu zpět.

Pro nás koncový sifon.

 

Venku už Lukáš vytahuje nádobíčko na exkluzivní fotku, na které chce zachytit portál zevnitř s noční oblohou.  Před spaním se ještě postaráme o nějakou tu láhev borovičky, aby nás zima nebudila a nabrali síly na další den.

To máme v plánu navštívit krásné městečko Pont-en Royans.

Městečko Pont-en Royans

 

Bylo potřeba navštívit autoservis. Na Subaru se nám začaly pálit brzdy. Nějak se nám přestal vracet přítlačný brzdový pístek a to nám rozehřívalo kotouč do fialova. Servisák bude mít čas až ve dvě odpoledne, takže můžeme 3 hodiny šmejdit po okolí. Městečkem protéká řeka La Bourne, která vytvořila gigantický kaňon, ze kterého jsme přijeli. I tady teče hlubokým skalnatým korytem. V jednom místě se vytvořila hluboká tůňka do které je možno skákat z desetimetrového mostu. Po skalnatých stěnách nad vodou jsou udělané lezecké stěny, takže je tu možnost bez jištění zdolávat stěnu a v případě pádu letíte do vody. Ti otužilejší se vykoupali a vyzkoušeli kousek boulderingu J.

Hluboké koryto řeky s lezeckými stěnami Koryto řeky La Bourne 

Při čekání na opravu auta jsme si zatím na parkovišti mezi odpaďákama uvařili něco k jídlu a nalili do sebe zdravou dávku kořalky. Čekání takto uplynulo poměrně rychle a mohli jsme rovnou vyjet vstříc dalším přírodním zajímavostem v okolí.

Vracíme se kousek zpět do kaňonu a vystoupáme na parkoviště u veřejnosti přístupné jeskyně Grotte de Choranche. Dnes už prohlídku nestihneme, ale my tu stejně máme jiné plány. Kousek dál za touto placenou jeskyní je další jeskyně Grotte de Gournier. Háček je v tom, že začíná asi 60m dlouhým jezerem. Na druhou stranu je volně přístupná, větší a hezčí. Člun i pádla vezeme svoje, takže není, co řešit. Než se vypravíme do jeskyně, tak ještě využijeme pěkného počasí a projdeme si okolí. Pokocháme se výhledy do kaňonu a omrkneme působivý vodopád Cascade de Tuf.

Vodopád Cascade de tuf Vodopád Cascade de tuf 

Navečer zalezeme do jeskyně. Vlastní člun nakonec ani nepotřebujem, protože místní jeskyňáři tu mají svoje. Přiměřeně zabezpečeny proti krádeži. Stačí kleště, nebo klíč na malou mailonu.

Na vstupní dóm s jezerem je nádherný pohled. Navíc, když plující jeskyňáři nasvětlují zadní části prostory. První skupina plave na druhou stranu a Palo má za úkol tam vystrojit krátký traverz.

Pořáteční jezero v jeskyni Grotte de Gournier

 

Po výstupu z loďky začíná taková krkolomná stěna a je potřeba přetraverzovat. Blbě se to leze, tak je lepší tam natáhnout kus lana na přidržení. Tímto veškeré komplikované úseky končí a odtud se nám otevřela obří chodba, která se táhne asi 15 km pořád rovně až do bezvědomí. Rozhodně nemáme v úmyslu to projít celé, to bychom se do rána nevrátili. Kam dojdeme tam dojdeme. Do půlnoci abychom se vrátili.

 

Jeskyně Grotte de Gournier

Jeskyně má ještě mohutnější chodby, než včerejší Bournillon. Výzdobou jsou zdejší prostory také mnohem bohatější. Mimo klasických krápníků, jsou tu také dómy kompletně zalité sintrovými kaskádami a jezírky. Po celé trase jeskyně jsou prořícené stropy a celé chodby jsou zaskládané několikatunovými bloky. Všechno je to prosintrované a zalité mladší výzdobou. Prošli jsme tak maximálně 2 km jeskyně, když moc.

Grotte de Gournier - Sintrové kaskády

 

Není tu nikde kousek chodby, kde by se dalo normálně jít. Stále se někde něco přelézá, poskakuje ze šutru na šutr a nedá se jít rychle. To je prostě vrchol všeho! Kdybych tu snad ještě musel někde ohnout svůj hřbet, tak by tuhle jeskyni naprosto odsoudil. Navíc my dokumentátoři musíme pořád něco fotit a tady skutečně bylo co.

Výzdoba jeskyně Gournier

 

Ven vylézáme po 11. hodině večer. Odstrojíme traverz, přeplujeme k východu a krátkou noční procházkou slezeme zpět k autům.

Ještě ten večer přejedeme na náhorní plošinu směrem k městečku Presles. Zde jsou další místa, kde je povoleno stanovat. Strávíme tu další noc.

Ráno bylo opět deštivo. Stanoviště bylo kousek od útesů vápencových stěn, takže jsme si užili nádherných výhledů do krajiny Vercorsu.

Krajina Vercorsu - tady se to všechno odehrává

 

Přírodní rezervace Vercors je vápencová plošina vyzdvihnutá do nadmořské výšky 1000-1500 m.n.m. Vodní toky tu vyhloubily několik set metrů hluboké kaňony a tiesňavy a celé plošiny jsou protkané jeskynními systémy. Vypovídá o tom i množství závrtů a propastí všude po planinách. Pro speleology je to velmi vyhledávaná oblast a údajně tu funguje kolem 5000 jeskyňářů. Na výhledy jsme měli bezmála půl hodiny. Potom se přes nás převalila mlha.

Tohle byl poslední ohled za přírodní rezervací Vercors.

Kolmé stěny horních částí kaňonů

 

Dnes budeme přejíždět do úplně jiné části a vyměníme tak horskou oblast za vysokohorskou. Přesouváme se totiž na jih poblíž Národního parku Ecrins na vysokohorský Massif du Devoluy.

To znamená dalších 150 km jízdy. Dneska byl jeden z nejveselejších dnů zájezdu. Alkohol nám dnes chutnal více, než kdy jindy. Už od rána. Kromě řidičů jsme si všichni drželi hladinku. Byla to sranda. Po cestě jsme se stihli společně vyfotit na vyhořelém vraku auta u silnice a taky vznikl fór s duhou. Devět lidí vyskákalo z aut fotit duhu a z desátého vypadla otázka: ,,jestli jsme po cestě viděli tu duhu.“ Od té doby jsme viděli duhu několikrát denně až do konce zájezdu.

A viděli jsme tu duhu?

 

Těsně před Devoluyskými masívy uděláme zastávku u mohutné vyvěračky Les Gillardes. Údolí, ve kterém se nachází, dominuje také lezecká výzva, kterou je 600 metrů vysoká stěna.

V pozdějším odpoledni se nám ve zdraví podařilo dostat na stanovací místo poblíž městečka Le Devoluy. Obloha se vyjasnila, tak probíhalo velké sušení, protože ráno se balilo všechno mokré.

První nocoviště poblíž Le Devoluy

 

Společně s Michalem a Petrem odcházíme omrknout jeskyni Puits des Bans. Je to občasná vyvěračka. Při vysokých stavech tu údajně tryská voda až 7 m do vzduchu. I při nízkých stavech je potřeba počítat s tím, že se tu člověk zmáchá.

Na večer za námi přišel posedět k ohni kamarád Martin Hurtaj, který tady ve Francii se svoji ženou už několik let žije. Je to letitý člen Speleoclubu Nicolaus. Byl pro nás takové informační centrum. Pravidelně jsme chodili pro rady, kam se jít podívat a kde to stojí za to. Zdejší okolí má prolezené a prochozené, jak svý boty.

Ranní porada u Martina

 

Následující den se vyjasnila azurová obloha. To samozřejmě motivovalo k tomu využít této skutečnosti a strávit tento den na povrchu vysokohorskou turistikou. Na základě doporučení od Martina se pustíme rovnou k tomu nejvyššímu zdejšímu masivu Grande Téte de l´Obiou s nadmořskou výškou 2789 m.n.m. 

Masiv l´Obiou

 

Autem se daří dostat až do sedla Col de Faïsses, kde nás přivítaly pasoucí se krávy. Zde necháváme auta a vyrážíme směrem k vrcholu. Už od spodního sedla jsou famózní výhledy na okolní masivy pohoří Devoluy a v dáli na horizontu vykukují ostré téměř čtyřtisícové vrcholky národního parku Ecrins.

Výstup na l´Obiou. V dáli NP Ecrins

 

Čím stoupáme výš rostlinstva ubývá. Přibližně v 1800 m.n.m. se hory mění na čisté vápencové skály. V nižších partiích podzimní barvy zvýrazňují porost odkvetlých borůvek a vytváří kontrastní rudé plochy. Ve vyšších polohách už jsou svahy kompletně zasypané sutí. Poslední vyčnívající útesy jsou protkané dutinami, spárami a propastmi, že nevíme, kam se jít podívat dřív. Z větší části je všechno navěky zasypané. Nespočet portálků jsou jasné pozůstatky po původních jeskyních. Vápence jsou naprosto promrzlé, rozpraskané a zvětralé. Všechno se to rozpadá a obří suťáky jsou toho důkazem.

Výstup na l´Obiou

 

Dostali jsme od Martina tip na průzkum jeskyně Baume des Gealabres asi 400 výškových metrů pod vrcholem. Tu se nám podařilo najít. Navzdory ostatním portálům všude okolo je tento dosti nenápadný, nicméně byl to jediný vchod, který skutečně vedl do nitra oproti všem ostatním, které jsme tu obešli.

Vchod do jeskyně Baume des Gealabres

 

Ze začátku je to asi prvních 20m úzký průlez (v rámci civilního oblečení), ale trocha čisté špíny neuškodí. Potom se jeskyně rázem otevře do obrovských prostor. Chodba má místy neuvěřitelnou výšku. Stojíme na dně obrovské prostory. Asi 20-30 m nad hlavou se stěny zužují a následně zase rozšiřují do nedosvitna. Takže celková výška možná 50-60m. Jako kdyby to původně byla meandrující chodba po vodním toku. Nejsem na to žádný odborník, ale dnes už těžko spekulovat. Jeskyně je v naprostém stádiu rozpadu. Tak, jak masiv vypadá na povrchu, stejné je to i tady uvnitř. Všechno rozchrástané, zvětralé, rozpadající se.

Baume des Gealabres - promrzlé, zvětralé stěny.

 

Jeskyně končí naprosto gigantickým dómem a zde, jak když utne, všechno končí. Takovéto chodby nemůžou končit z ničeho nic. Na zemi je pouze suť a obří bloky. Strop je tak vysoký, že ani nejsilnější světla pořádně nedosvítí. Tady je celkem jasné, že došlo k šílenému řícení stropu, které navěky zatarasilo chodbu dál. Další zajímavá věc byla, že veškerá obtížně schůdná místa byla vystrojena zánovními ocelovými lankáči, popřípadě různými madly na přidržení. Jeskyňáři tu prostě fungují.

Chodby jeskyní Vystrojené kolmé stupně 

Po exkurzi je najednou spousta hodin. Neodoláme však vyběhnout si ještě nahoru do sedla a užít si výhledů. To bychom teda o něco přišli. Pohled na městečko Le Devoluy sevřené vápencovými masivy o nadmořské výšce kolem 2500 m.n.m. je naprostá fantazie. Tyto hory se vyznačují téměř kolmými ostrými hřebeny jak žiletky, které jsou turisticky naprosto neschůdné. To také vylučuje výskyt jeskyní a co jsme se ptali, tak tam skutečně žádné nejsou. Tento pohled si s jakýmkoli jiným pohořím asi nespletu.

Městečko Le Devoluy sevřené horami

 

Po cestě dolů sestupujeme podél protější stěny, než při výstupu. Už z dálky tu byly vidět dvě působivé pukliny, které musíme zkontrolovat. První úzká asi 30m vysoká spára končila okamžitě zasucena zároveň s povrchem. Druhá puklina o kousek níž už kousek do nitra vedla. Možná 40m chodeb. Uvnitř byla poměrně zachovalá ukázka zalednění.

Už z dálky zajímavá spára Další z mnoha  

Při sestupu rychle běžíme suťákem dolů. Začínalo šero a celé toto zdržování bylo k něčemu dobré. Než jsme sestoupili k autům, tak byla možnost za naprostého šera pozorovat úžasné vysokohorské červánky.

Při západu všechno zrudlo

 

Večer jsou všichni hladoví, jak psi, protože kromě snídaně a nějaké tatranky po cestě nikdo nic nežral. Všechno se to dohání až večer za tmy a to tak, že se narveme k prasknutí. Poté se vyvalíme u ohně a začneme to zalévat alkoholickými lahvemi pro lepší trávení. Ti nejlepší jsou schopní takhle podporovat trávení až do ranních hodin.

Čtvrtek je poslední den, který můžeme kompletně celý strávit poznáváním zdejších krás. To je problém, protože tady jsou nevyčerpatelné zdroje. Od rána zvažujeme kam vyrazit. Možností je spousta. Ani sám Martin neví, co doporučit dřív. Nejvíce zaujaly dvě možnosti. Buď absolvovat další výstup na druhý nejvyšší masiv Le Grand Ferrand 2758 m.n.m., nebo další možnost podívat se po zkamenělinách a obdivovat vodopády. Nakonec jsme se rozdělili na dvě skupiny a každý si vybral, co chtěl. Bylo opět nádherné počasí, takže já volil další výstup na masiv Grand Ferrand.

Vyrážíme v šesti lidech a dvěma auty. Auta zaparkujeme podél příjezdové kamenité cesty asi v nadmořské výšce kolem 1400m. Směrem k masivu z počátku pozvolna stoupáme hluboce zaříznutým údolím.

Stoupání na Grand Ferrand

 

Už tady jsou vidět v okolních stěnách první černé díry. Jeskyní je tu značených spousta. Údolí se postupně začne rozšiřovat, až se rozplyne v náhorní plošinu obklopenou nejvyššími vrcholky. Po levé straně nás stíní monumentální stěna špičatého vrcholu Roche courbe. My však začneme stoupat do pravé stráně k jeskynnímu portálu, kterého jsme si všimli už od spodu.

Portály na masivu Grand Ferrand

 

Kouzelné tady na tom je, že tu nevedou žádné turistické trasy. Prostě támhle je vrchol, tak jdeme tímto směrem. Je potřeba vybírat nejschůdnější cestu, popřípadě se držet různých pěšinek prochozených od kamzíků a koz. Masiv Gand Ferrad je hodně rozlehlý a v těchto nižších travnatých svazích je nespočet krasových úkazů. Portály různých velikostí a tvarů, nebo celé průchozí tunely.

Grand Ferrand - Krasový tunel Chourum de Soleil Boeuf

 

My vlastně ani žádnou cestu nehledáme. Jde nám hlavně o to, šmejdit po masivu a tyto krasové úkazy hledat. Rozhodně nebyla nouze. Tady totiž nebylo potřeba žádné díry hledat, ale naopak se jim vyhýbat, abychom do nějaké nezahučeli. Procházíme stráně křížem krážem a zvědavě nakukujem do každé propasti.

Propasti na každém kroku Zvědaví jeskyňáři 

Některé by skutečně stály za průzkum.  Dokonce tu byly motivační vize, jak si tu najdeme vlastní jeskyni a budeme sem jezdit bádat. V tomhle já jsem dosti skeptický, protože speleologie tady funguje velice dobře a jsem přesvědčený, že veškeré snadno přístupné jeskyně jsou tu už dávno objevené.

Vrchol masivu Le Grand Ferrand

 

To bychom museli hledat tam, kam se nikomu jinýmu nechce. Možná kdybychom tu proslaňovali všechny ty 300 metrové stěny, tak bychom měli šanci něco najít. Během našeho šmejdění po masivu, máme opět dokonalé výhledy na okolní hřbety. Zase z trošku jiného úhlu, jak včera. Další azurový den se vydařil na jedničku.

Výhledy z Grand Ferrandu

 

Mám příjemně unavené nohy. Ono takové pobíhání po kopcích nad 2000m dá celkem zabrat. Navečer se vracíme do našeho kempu a ti nenasytní odjedou ještě absolvovat krátkou speleoferatu.

Poslední večer strávíme opět v kroužku u ohýnku a navzájem se svěříme se svými zážitky z dnešního putování. Zbavíme se posledních pár lahví, ale tentokrát to bylo opatrné, protože zítra nás všechny čeká dlouhá noc.

V pátek od rána je potřeba kompletně sbalit všechno, co už nebude potřeba. To znamená úplně všechno kromě dokladů a potřebné věci na cestu domů.

Dvoudení stanování u obce Saint Disdier

 

Jediné co ještě využijeme, tak osobní feratové sety. Odjezd plánujeme až na odpoledne, takže do té doby se ještě skočíme pobavit na feratu. Před tím se ještě samozřejmě rozloučíme s Martinem. Poděkujeme za informace, rady a tipy. Tak nějak jsme přislíbili, že se vrátíme a příště přijedeme bádat. Uvidíme, jak to dopadne.

Od Martina vyrážíme přímo k feratě Via ferrata des Etroits. Ta se nachází kousek za městečkem Le Devoluy a je natažená podél kolmých stěn v kaňonu řeky La Souloise.

Dětská část feraty Krátké kolmé stupínky 

První část feraty je opravdu jednoduchá. Vhodná i pro sportovně založené rodinky s dětmi. Obsahuje to pár žebříků, jeden lanový most přes řeku a pár kratších kolmých stupínků. Mnohem zajímavější začíná být druhá polovina feraty. Ta už je označená za dospěláckou. Chyty se od sebe začaly poměrně dost natahovat a trasa vede přímo uprostřed kolmého srázu. Místama to působí skutečně vzdušně.

Obtížnější část feraty Kaňon řeky La Souloise osazený feratou 

Tady už se ten feratový set v podobě popruhového speleosedáku a jedné ocetky z dynamického lana docela hodí. Celá trasa zabrala asi 3 hodiny.

Osobně jsem z toho byl velice nadšenej. Takovéto volně přístupné akční zážitky u nás nemáme. Akorát trochu zamrzí, že to byl poslední zážitek, který ve Francii zažijem.

Cesta k domovu je neodkladná. Ať se nám to líbí, nebo ne, vyplouváme zpět do Grenoblu, kde nakoupíme zásoby francouzského sýru, vína a všeho možného. Potom už nezbývá nic jiného, než naskákat do aut a naposledy se ohlédnout za masivy Vercorsu.

Poslední nákupy v Grenoblu

 

Je to vždycky takové smutné ten konec. Je nám jasné, že takto bychom tu mohli trávit čas klidně půl roku a stále bude co vymýšlet. V nejlepším se má přestat. O to víc se můžeme těšit, až sem třeba pojedeme někdy znovu. Trošku jsme si to tady očichali, osahali a příště budeme vědět, do čeho jdem.

Expedice byla úspěšná. Všichni jsou celí, zdraví a plní zážitků. Navíc jsem ujištěn, že v téhle sestavě lidí bych mohl jet kamkoli.

Kamarádi děkuji vám! Jel bych s vámi klidně na samý konec světa.  Ehm, takže…Kam příště? 

Účastníci akce:

 

  • OS Čachtice - Lukáš Kubičina, Zdenko Otruba, Peter Kumicik, Martin Hajdušek
  • JK Dubnica nad Váhom - Ján Marek, Ondrej Novák
  • JK Demänovká dolina - Palo Herich
  • OS Liptovský Mikuláš - Lubica Luhová
  • ZO 6-07 Tišnovský kras - Michal Doležel
  • ZO 6-21 Myotis - Luboš Trtílek

 

Kompletní fotogalerie na rajčeti:

 

Odkaz na fotky od:Lukáše Kubičiny

 

Termín: 29.9.2017 - 7.10.2017

Poloha

Průměr: 5 (hlasujících: 1)
-
Tyto stránky byly vytvořeny pomocí služby Jeskyňář.cz - http://www.jeskynar.cz
Creative Commons License
Na veškerý obsah, pokud není autorem příspěvku uvedno jinak, se vztahuje licence
Creative Commons Attribution-Noncommercial-Share Alike 3.0.